„Definičním znakem pyramidové hry je, že její základna se nemůže rozšiřovat donekonečna a v určitý okamžik narazí. Buď na omezené množství populace, nebo omezený objem peněz v oběhu, nebo jednoduše je narušena důvěra subjektů, které by se dál mohly zapojovat,“ poznamenala úvodem Šichtařová.

„Systém, ve kterém eurozóna pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, je typickou pyramidovou hrou. Všimněme si – veřejný dluh je financován penězi, které jsou kryté vykoupeným veřejným dluhem. Neboli ztratila se hmatatelná hodnota,“ dodává se slovy, že v tom je nebetyčný rozdíl proti USA. 

Celý eurový monetární systém považuje Šichtařová za chiméru, kdy krytí nemá naprosto žádné s výjimkou důvěry subjektů. A ta je podporována dle jejích slov takovými kroky, jako je odsouhlasení Fondu obnovy. 

„USA, na rozdíl od eurozóny, mají lépe krytý dolar. Požívají vyšší důvěru v dolar – i kdyby jen takovými symboly, jako zlatý poklad a jinými, což sice nemá valný monetární význam, ale důvěru subjektů v dolarový monetární systém to významně zvyšuje ve srovnání s eurozónou. Jejich veřejný dluh v podobě státních dluhopisů nakupují dobrovolně cizí subjekty, protože tyto subjekty věří, že bude splacen. Veřejný dluh eurozóny kupuje vynuceně ECB právě proto, že ví, že jinak by byl nesplatitelný,“ dodává dále Šichtařová a poukazuje i na skutečnost, že USA mají mnohem menší podíl zombie firem.

„Eurozóna se dostala do bodu, kdy se nemůže vymanit z politiky ničivých záporných úrokových sazeb, protože by tím způsobila kolaps velké části ekonomických subjektů a hlavně celých jižních států. Tento pyramidový systém z podstaty věci musí narazit. Protože ale nikdy v historii nebyl vyzkoušen v tomto rozsahu a v této podobě, tedy skrze kvantitativní uvolňování v monetární politice, nemáme precedens, abychom mohli říct, jak dlouho může vydržet funkční. Nemáme dokonce ani precedens, abychom mohli říct, jak tento náraz bude vypadat. Kdyby se jednalo o klasický tisk peněz a monetizaci veřejného dluhu, důsledek by byl jasný: spotřebitelská hyperinflace. Kvantitativní uvolňování ale má důsledky jiné: prozatím se projevuje finanční a realitní inflací. Můžeme jen odhadovat, že možnou podobou tohoto nárazu nemusí být klasicky státní bankrot celé zóny (to je dokonce u obrovské eurozóny vysoce nepravděpodobné!), ale daleko spíš může tento náraz mít podobu velmi dlouhodobé, chronické ztráty konkurenceschopnosti po vzoru východního sovětského bloku. EU se bude pomalu transformovat do RVHP verze 2.0,“ uzavřela.