Dramatický rozdíl mezi někdejším Československem a Spojenými státy Déczi nevidí, dobře se cítí všude. Jestli mu něco vadí na Americe, tak jsou to puritáni; v tuto chvíli se Laco Déczi rozčilí: „Tam když se někdo vymočí u cesty nebo se objeví nahej, tak mu hrozí basa a většinou za to můžou ty báby, co žalujou policajtům – já jim říkám, v tomhle jste úplně stejný jako Arabové, měly byste mít zahalený ksichty. Co to máte s mozkem, že vám vadí, když se někdo objeví s nahejma kozama na beachi? Namísto abyste se koukaly, tajně žhavíte telefon, pak přijede policajt a ten tu holku zatkne – to vás bych zavřel do plechové krabice, trčel by jen nos! Anebo mormoni,“ rozohní se ještě víc, „teď jsem je potkal, když jsme hráli v Olomouci, přišli dva, holka s klukem, černý obleky, knížky měli, a já jim říkal, že žiju v Americe taky a že se mi to strašně líbí, protože rád p***m hromadu cizích ženských: To je výborný, jak se všichni pro***áváte, rozplýval jsem se před tou holkou, ty by sis se mnou za***at nechtěla? A oni upalovali – mají to v hlavách pomatený, protože se nejdřív mezi sebou pro***ávaj jak hadi, ale pak si hrajou na svatý.“

Fandí Donaldu Trumpovi

Nenávist k puritánům je jedním z mnoha důvodů, proč fandí Donaldu Trumpovi. „Trump má moderní smýšlení – a navíc sice dělá cirkus, ale mluví v pravdách. Nebo přinejmenším není takovej lhář jako ta…“

Doposud Laco Déczi rozčilený nebyl, to až teď, když mluví o Hillary Clintonové.

„Ta blbá kráva vesnická, co bydlí asi dvacet kilometrů ode mě – strašně ošklivá, tlustá a ještě lže.“

Pokud seberete odvahu, můžete namítnout, že Donald Trump pověst pravdomluvného muže nemá, že přinejmenším často přehání a straší, ale řekli jste si o to sami: „V tomhle Ulánbátaru si lidi myslí, že vědí o všem všechno, ale nevědí nic. I kdybys žil pět let v Americe, pořád ještě budeš vědět hovno, až pak do toho začneš pronikat. Já znám osobně pár lidí, kteří u Trumpa pracujou a nemůžou si ho vynachválit, shodujou se, že to je čestnej člověk, žádný hovado!“

Na otázku, zdali osobně zná i svoji sousedku Clintonovou, odpovídá: „Naštěstí ne, taková katastrofa se mi v životě vyhnula. K tý ženský se ani nedostaneš, ona si myslí, že je zázrakem z jiný planety. Byla by hanba, kdyby se tak odporná bytost dostala do Bílýho domu…“

Nutno říct, že Déczimu by vadila vlastně jakákoli prezidentka – ač má ženy rád, v takto důležité funkci by je podle něj limitoval kupříkladu menstruační cyklus: „I když Clintonovou už ne,“ dodává se zjevným uspokojením, „ta je stará“. Poláček k tomu podotýká, že Laco Déczi je o deset let starší.

Reagan a Churchill byli úžasní

Ze všech politiků si nejvíc váží Ronalda Reagana a Winstona Churchilla: „Ti byli úžasní, protože nemilosrdně posílali komunisty do prdele – věděli, že to je největší nebezpečí na zeměkouli.“

Čímž se další asociací dostáváme k Václavu Havlovi, se kterým Laco chodíval na pivo už za socialismu. Dnes ale Havlovi vyčítá, že netrval na potrestání komunistů. Podle něj měli pykat úplně všichni, bez výjimky: „Po revoluci bylo třeba obnovit doly v Jáchymově nebo Příbrami, okolo natáhnout dráty a nechat ty kurvy, ať kopou. Do jednoho, protože komunisti jsou jak krysy, a když jednoho necháš venku, tak se rozmnoží s nějakou svazačkou a průser pokračuje. Komunista nemůže bejt slušnej – patří do basy.“

Laco Déczi má rád Václava Klause, to je jeho starý známý. „Udělal chybu, že pustil ty lapky, ale on to myslel dobře, to nebylo vychcaný – chtěl udělat gesto a nevěděl, že tyhle č***ky pustí v pondělí a v sobotu tam většina z nich bude znova… Jinak to ale není blbec a má rád jazz, takže když někde hrajeme, občas přijde – a muzice rozumí.“

Prezidenta bych dělat nemohl

Poláček podotýká, že Laco Déczi se prezidentem nestane, protože ani nemá české občanství. „On jenom straší,“ myslí si Poláček.

Sám Déczi to nakonec také připouští: „Já bych prezidenta ani dělat nemohl, to je starostí jak hovado, konec života. Něco rozhodneš špatně a všichni tě odsoudí, kdepak, zlaté dušení se trumpetou.“

Laco Déczi se narodil v roce 1938 ve slovenském městečku Bernolákovo a roku 1962 odešel do Prahy, kde působil do emigrace v roce 1985. Po několika měsících v západním Německu zakotvil ve Spojených státech. V sedmdesátých letech se stal členem Jazzového orchestru Československého rozhlasu, filmoví diváci ho znají především z filmu Kalamita režisérky Věry Chytilové (1981). Stále žije ve Spojených státech amerických, je kapelníkem souboru Celula New York.