Jan Schneider v úvodu akce uvedl: „Na zatykači FBI až do Usámovy smrti nebyly důkazy o 11. září, protože FBI neměla dostatečné důkazy, aby jej obvinila. V prvním jeho interview po této události odmítl svoji účast na něm a švýcarský institut forenzní analýzy zkoumal zvukové záznamy údajného přiznání Usámy bin Ládina a sdělil, že z 95 procent tento hlas nepatří Usámovi. A fakt je, že on se léčil s ledvinami, chodil na dialýzu a není známo, že by v tom objektu, kde jej pak zabili, bylo dialyzační zařízení.“

Neřízená střela?

Generál Pelz poté řekl: „Usáma bin Ládin začal bojovat za dobré jméno své vlasti proti bezvěrcům. CIA s ním byla v konfliktu, ale současně také na kontaktech. Šlo to až do doby v roce 1998, kdy al-Káida provedla útoky v Dar-es-Salamu na zastupitelský úřad Spojených států a současně také v Nairobi v Keni a pak též na torpédoborec. Američané pak neměli jinou možnost než být výrazně proti němu. Ale ještě předtím se stalo, že Saúdi, protože se Usáma začal hrotit i proti saúdskému státu a establishmentu, tak jej vyhostili, on byl v Súdánu a v roce 1996 se Američané se Súdánci dohodli, že jej pošlou do Afghánistánu. Tím pádem jej svěřili do péče Tálibánu.

Islamisté lepší demokratů?

Kobza na to reagoval slovy: „V té oblasti je jeden zajímavý algoritmus prosazování amerických vlivů. A to je vybudování islámské opozice proti místním vládcům. Viděli jsme to v Íránu, kde došlo ke svržení šáha, který se vzbouřil proti nadvládě amerických korporací a začal požadovat za svoji naftu burzovní ceny. Tím si podepsal svůj rozsudek. Chomejního vytvořili Američané proti němu. Stejný modus operandi byl použit proti první socialistické vládě v Afghánistánu,“ konstatoval současný poslanec za SPD. „V Iráku byli také podporováni islámští vzbouřenci proti Saddámovi. Bylo to po operaci Pouštní bouře vyprovokování povstání šíitů v jižním Iráku. Američané bohužel nepochopili způsob uvažování těchto islamistů. Tam platí přísloví, že osel patří tomu, kdo na něm sedí. V momentě, kdy byli Američané ochotni financovat nástup nějaké radikální skupiny islamistů, a těm byli ochotni naslibovat cokoliv.“

„V momentě, kdy uchopí moc, karty jsou rozdány zcela jinak. To bylo vidět v Íránu i v Afghánistánu. Tálibán jako hnutí, které bylo původně národně osvobozenecké, se překulilo po odchodu Rusů do hnutí, které šlo proti korupci, drogovým mafiím, ale vždy to bylo afghánské hnutí, oni nikdy neprováděli zahraniční operace.“

V čím zájmu koho…

Belica pak konstatoval: „Mně připadá spojování Usámy bin Ládina s 11. září jako výjev z Bible, kdy Ježíš Kristus nakrmil třemi bochníky chleba a dvěma rybami pětitisícový zástup. Tady odněkud z jeskyně zřejmě telepaticky řídil a směroval dvě letadla, které srovnaly tři věže na Manhattanu, a pak ještě řešil jedno letadlo, ze kterého se nenašly žádné trosky. Podobenství toho, že musíme věřit tomu, co je dáno, tu prostě je. Fakt je, že USA udržovaly s Tálibánem neoficiální vztahy až do poloviny léta roku 2001. Jednalo se o výstavbu plynovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán a Pákistán k Indickému oceánu. Snaha byla se vyhnout ruským ropovodům a plynovodům, Íránu a Číně,“ uvedl informace oponou zahaleného zákulisí. „Ta jednání pokračovala nehledě na události v Nairobi a v Tanzánii. Bin Ládin a al-Káida nebyli na seznamu teroristických organizací, delegace Tálibánu dostávaly víza a jezdily do Spojených států. V červenci roku 2001, dva měsíce před 11. zářím, se v Berlíně uskutečnily konzultace Rusko – Írán – USA – Pákistán pod vedením zmocněnce generálního tajemníka OSN a paralelně s tím probíhaly tiché konzultace Británie – USA a Tálibán. Američané zřejmě na tom kvartetu oznámili, že se s Tálibánem jednat nedá.“