„Bojíme se o ně. Jsou to cenné skulptury. A když se na takhle malém místě sejdou desetitisíce lidí, mohlo by to dopadnout všelijak. Znáte to, opilci, výtržníci, vandalové a tak dále. Zvláště večer bývají oslavy bujaré,“ sdělil hlídač v kunst muzeu, když jsem mu oknem nechápavě ukázal sochy na ulicích obestavěné vysokými zábranami. Třeba i „kráčející trabant“ Davida Černého.

Zúčastnili jsme se oslav lichtenštejnského státního svátku ve Vaduzu, hlavní obci jednoho z nejmenších států Evropy.

Někdo slavil, někdo krvácel

Lichtenštejnské knížectví se stalo suverénním státem od roku 1806 a údajně mohlo být větší o území Aljašky, kdyby kníže roku 1867 neodmítl obchodní nabídku ruského cara. Nicméně státní svátek byl stanoven na 15. srpna 1940 a vyhlášen o deset dní dříve. Důvody? V termínu už se stejně slavilo Nanebevzetí Panny Marie a tehdejší vládnoucí kníže František Josef II. měl o den později narozky. Ostatně až v roce 1990 byl svátek posvěcen zákonem. Ohledně posledně zmíněného pána se stále vedou velké dohady, jak moc za Hitlera zhnědl, či naopak. O tom však až příště.

Nad vší pochybnost nicméně zůstává, že občané Lichtenštejnska oslavili svůj první státní svátek v době, kdy nacisté okupovali Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Norsko, a Francie kapitulovala. V době, kdy se němečtí generálové od Hitlera již dozvěděli o jeho plánu napadnout Sovětský svaz, ale chvíli před tím, co od Neuratha a Franka dostal návrhy, jak vyhladit český národ. Někdo trpěl či bojoval, druhý slavil.

Každoroční oslavy jsou však velkou a hodně vyhledávanou podívanou. I když letos je hlavní lichtenštejnská obec Vaduz rozkopaná až hrůza. Vypadá to, jako byste si do baráku bez hotových podlah pozvali hosty. Od jednoho z nejbohatších států světa, jehož státní rozpočet hospodaří s přebytkem a který nemá žádný státní dluh, byste to prostě nečekali. Na druhou stranu, vstup do muzeí byl opět zdarma a zábava v podhradí na každém kroku. Ceny ubytování však vždy hodně vyrostou. Dva dny před akcí jsem na jednom z nejznámějším vyhledávačů nenašel levnější ubytování než to za 3500 korun se sdílenou koupelnou, a tak přišel na řadu stan v kempu ve vzdálenějším švýcarském městečku Buchs.

Nevpuštěni do hradních zahrad

„Máme smůlu, ale stejně jsme sem šli jen na zkoušku,“ říká česky máma se dvěma kluky, když odcházejí od kontrol nedaleko hradu Vaduz stojícího dost vysoko nad stejnojmenným městem. Prý jsou tady na dovolené a o slavnostech se dozvěděli večer. Chtěli se dostat na slavnostní ceremoniál, který se koná na trávníku před zmíněným hradem, ale až tak jednoduché to není. Na přístupových cestách stáli pracovníci bezpečnostní agentury Argus a kontrolovali vstupenky, za nimi dámy ve zvláštních čepcích každému na ruku přivázaly červenomodrou stužku, tedy v barvě lichtenštejnské vlajky. Bez vstupenky jste se dovnitř prostě nedostali.

Na potřebu vstupenky narazíte na internetu, pakliže máte s němčinou větší než malé množství problémů, až po dost dlouhém hledání. Když jsem zažádal s dvoudenním předstihem, bylo mi sděleno, že už jsou všechny lístky nějakou dobu rozebrané. Je však třeba dodat, že jsou určeny hlavně místním.

Když jsem zmínil, že jsem novinář, odepsala projektová manažerka pro marketing a komunikaci z týmu pro přípravu státního svátku Claudia Agnolazza toto: „Zástupci médií se museli registrovat do minulého týdne. Bohužel nejsme schopni přijmout žádné další v tak krátké době, protože musíme dodržovat určité pokyny.“ A doporučila „čumět na bednu“, tedy na jejich internetové stránky, kde měl probíhat přímý přenos. Neprobíhal. To na vysvětlenou, proč jsem zreprodukoval dva snímky z loňských oslav ze zmíněného webu.

V dopoledních hodinách nicméně za doprovodu orchestru vyšly jako každoročně desítky a desítky členů knížecího rodu z hradu Vaduz a v průvodu se přibližovaly k místu setkání. Dědičný princ Alois z Lichtenštejna a předseda parlamentu pronesli projevy. Hlavně o tom, jak si na tom Lichtenštejnsko ve světě stojí. Po tomto slavnostním aktu následovala recepce v knížecí růžové zahradě.

„Máme tady známou, která má dobré styky a sehnala nám lístky. Hlavně se mi líbilo, jak je ta šlechta skromná. Všichni poslouchali projevy na louce s námi a pak si s nimi mohl každý popovídat. Na pokec s princem Aloisem stála fronta,“ sdělila mi další Češka v muzeu poštovních známek.

Princ Alois od té doby, co převzal státnické povinnosti od svého otce Hanse Adama II., který si ponechal formální roli vládce, je nejdůležitější osobou v zemi.

Dechovka, rock, pop i techno

Po zmíněném slavnostním státním aktu se začala rozjíždět zábava v podhradí, tedy přímo v ulicích města, do nějž byly všechny přístupové cesty zahrazeny náklaďáky nebo osobáky policie. Z širšího centra se prostě stala pěší zóna plná stánků s jídlem a pitím.

„Tady si knížecí rodiny všichni váží. Lichtenštejnsko prosperuje, takže jsme spokojení. Já prince Aloise nikdy neviděla, ale přítel se s ním občas pozdraví. Chodí totiž oba na donuty do stejného podniku. Na slavnosti v podhradí by se měl také ukázat. Chodí takhle sem mezi lidi každý rok,“ sdělila mi jedna kavárnice.

I když jsem pak bloumal po ulicích Vaduzu několik hodin, prince se mi potkat nepodařilo.

O zábavu bylo postaráno na pěti pódiích. Nedaleko honosné Katedrály svatého Florina, kde mají knížata vlastní lóži, hrály orchestry a odpoledne rockové kapely. O kus dál dula dechovka a za ní dále od centra bylo slyšet duc-duc techno.

„Uprostřed liberální Evropské unie nám leží středověk se svými mocnými knížaty. Vždyť zdejší vládce má dost velké pravomoci a parlament vlastně funguje jako kulisa demokratičnosti. Moc se mi to nelíbí, ale když už jsme byli poblíž, tak jsme se zajeli podívat,“ postěžovala si celkem zasvěcená turistka z Rakouska.

V noci se pak nad Vaduzem rozsvítila knížecí koruna a později se nebe pokrylo tisíci hvězdiček ohňostroje.

Rod Lichtenštejnů získával od roku 1249 obrovské majetky v srdci Evropy, zejména na Moravě, například zámek Valtice. Československý stát mu je po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů vyvlastnil. V současnosti se o ně vedou v Česku desítky soudních sporů, ale Lichtenštejnové jsou zatím neúspěšní. V roce 2020 proto podalo Lichtenštejnsko na Českou republiku mezinárodní stížnost u Evropského soudu pro lidská práva.