V uplynulém týdnu byla česká média plná tzv. kauzy Hamáček. „Tu rozjel s kolegyní Cirokovou na webu Seznam Zprávy novinář Janek Kroupa, syn expolitika Daniela Kroupy, bratr Mikuláše Kroupy, šéfa veřejnými penězi futrované firmy Post Bellum. Zkrátka Janek je ze správného hnízda, obklopen samými hlídači pravdy a lásky před lží a nenávistí. Tolik úvodem, abychom si udělali představu o jeho motivaci k tomu, co podniká pod pochybnou fasádou žurnalisty. Proč pochybnou? Přečtěte si rubriku Týden v médiích z minulé soboty. Přinesli jsme tam pár příkladů, kdy se Kroupa nezapsal právě zlatým písmem do dějin českého novinářství,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Dokonce se jeho „kauzy“ staly předmětem různých následných justičních řízení, z nichž nevycházel vždy čistý jak lilium. „Nerad soudím lidi podle jejich původu či osobních vlastností. Ale onen výše odkazovaný soupis ukázek z díla Janka Kroupy mi přece jen podsouvá podezření, zda vše v jeho nové kauze s Janem Hamáčkem je opravdu tak, jak tvrdí. Svědčí o tom i reakce jeho novinářských kolegů. Šéf Syndikátu novinářů Adam Černý se při dotazu na Kroupovu věrohodnost – jinými slovy, zda se za něj Syndikát novinářů postaví – ošíval víc než viditelně. To Martin Fendrych jej jinými slovy docela odepsal. A sám Kroupa nedokázal vůbec souvisle odpovídat na dotazy jinak vždy velmi spřízněné České televize po okolnostech celé kauzy,“ poukazuje mediální analytik.

Tristní pohled na novináře ověšeného diskutabilními cenami

Svůj příběh totiž opírá ve svých článcích – denně vychází nový se stále stejnými „zjištěními“ – pouze o anonymní zdroje. „To samo o sobě je také poněkud nezvyklé a podezřelé. Jediné, co jste si z toho interview  s ním mohli odnést, byla naprostá Kroupova autoritativnost, suverenita, nezájem o jakoukoli věcnou polemiku. Několikrát uzavřel svůj výstup větou ve smyslu ‚pravdu mám já‘. To byla věru tristní podívaná na profesionální coming out novináře, jemuž se dostává údajně prestižních novinářských ocenění, je považován za jakousi superligu naší investigativní žurnalistiky a div že se o něm neučí na školách,“ komentuje Petr Žantovský Kroupovu nepřesvědčivost.

Ale jeho zařazením do nějakých budoucích žurnalistických skript by už ani udiven nebyl. „Když jsem začal před lety na jedné vysoké škole učit žurnalistiku, zjistil jsem ze sylabu předmětu, který jsem po komsi zdědil, že nejvýznamnějšími českými novináři jsou Sabina Slonková a Jiří Kubík. Ano, ti dva, co byli aktéry dodnes nevysvětlené aféry Olovo; Kubík je dnes šéfredaktorem Seznam Zpráv – a aby to nebylo tak jednoduché, svou roli si v ‚Olovu‘ zahrál i tehdejší pracovník Úřadu vlády, dnes militantní člen Rady ČT Zdeněk Šarapatka. Inu, svět je malý, vrána k vráně sedá. A tomu celému se dnes v Česku říká žurnalistika. Jdou z toho na člověka mrákoty,“ přiznává mediální odborník.

Poslankyně by zakladatele své strany vyměnila do Ruska

A od komunikační úrovně našich veřejných diskusí neodchází ani ve druhém tématu. „Na jeden opravdu vzorový lapsus upozornil Ivo Strejček, člen správní rady Institutu Václava Klause v čerstvém měsíčníku Newsletter, který IVK vydává. Pozastavuje se v něm nad twitterovou výzvou poslankyně za ODS Jany Černochové, která navrhuje ministru zahraničí Kulhánkovi, aby ‚s Ruskem domluvil výměnu politických vězňů za Václava Klause‘. To je druh nehoráznosti, na který si už pomalu můžeme zvykat,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.