Úvodní téma patřilo facce na letošním předávání Oscarů. Uštědřil ji herec Will Smith moderátorovi akce Chrisi Rockovi za jeho poznámky ke Smithově manželce. „Díval jsem se na ni, protože přišlo z Akademie, jaký pro něho vymysleli trest, pro toho útočníka, že tedy nesmí deset let na Oscary,“ podotkl Svěrák. „Myslím si, že ta doba je celá vykloubená a že i u těch Oscarů a u toho, jakým způsobem se hodnotí filmy, jakým se upřednostňují minority a že to je celé pokřivené, a tak se tam dějí takovéhle podivné ceny a jsou na ně přehnané reakce. Nechal bych to být,“ poznamenal k věci Svěrák, jenž přebíral Oscara v roce 1997 za film Kolja.

Jak se od té doby předávání cen podle něj změnilo? „Abych vám upřímně řekl, nikdy jsem předávání neviděl. Viděl jsem tu naši část, kousek toho našeho, ale protože jsem to zažil dvakrát a vím, jaká je to strašná nuda tam být, protože to trvá tři hodiny a je to taková televizní průmyslová akce, tak jsem nikdy neměl chuť to sledovat i nadále, přestože jsem hlasujícím členem,“ dodal Svěrák, že svůj hvězný okamžik viděl jednou.

„Pouštím si nominované filmy, protože každý rok hlasuji, a vidím, co se každý rok točí za filmy, a někdy z toho mívám i radost,“ podotkl a hovořil i o vývoji, kterým svět prochází. „Hyperkorektnost je protitlak proti něčemu, co bylo nekorektní – a až ta hypekorektnost dojde ke svému vrcholu, což čekám každý den, začne zase opadat a přijde období hippies, kdy se bude moci všechno,“ zmínil Svěrák, jenž hyperkorektnost vidí i v českém prostředí.

„Vždy si říkám, zaplať pánbůh, že jsem se narodil v době, v jaké jsem se narodil, a když jsem akorát skončil univerzitu, tak mně bylo 24 let a přišla sametová revoluce a s ní to uvolnění a léta svobody. Ono si to špatně může člověk představit, ale už jenom to, že se třeba smělo parkovat úplně všude – bylo méně aut a mohli jste kdekoliv nechat auto. Dneska nemůžete zaparkovat ani před vlastním barákem, pokud nemáte zaplacené parkování. Nebo když přijede můj táta ke mně na návštěvu do Braníka, tak nemůže zaparkovat u nás před domem. A tyhle drobné nesvobody, které nás svazují, tak ty pořád přidávají k tomu nějakou váhu. A já si pořád k tomu říkám, že jsem šťastný, že jsem prožil svůj život mladistvý v zemi, kde byla svoboda a kde opravdu jsme si mohli dělat všechno. A kde ta míra té svobody byla až tam, kde začínala svoboda toho druhého,“ dodal Svěrák.

A co se honí režisérovi hlavou, když vidí kruté snímky z války, a přitom se s tématy války sám vyrovnával ve svých filmech? „Myslím si, že režisérovi se honí hlavou to samé, co vám všem ostatním. Jak je to možné? Jak je možné, že jsme to nechali dojít takhle daleko? Jakým způsobem to zastavit? A překvapuje mě... já v tom hledám spíš to pozitivní. Mně vlastně se líbí, kolik chytrých lidí dnes mluví v televizi, dřív to byli jenom politici, kteří dělali nějaké svoje promo a často to bylo nekoukatelné. A najednou se tam objevují tváře, které jsme předtím neviděli. Jsou to odborníci a mluví k věci a mají strašný přehled. Ty věci, které říkají, jsou zajímavé. Pak mě potěšilo to, jak se sjednotil celý svět a Evropa. Jsem netušil, jak je možné, aby se lidé žijící v kapitalistickém systému vzdali toho, co je pro nás svaté, a to je zisk. A ty firmy to začaly dělat. Ony, jak začaly opouštět to Rusko, tak tam nechaly ty věci a najednou řekli, že lidský život, důstojnost a slušnost je víc než zisk. Z toho mi jde husí kůže. A ta obrovská vlna toho soucitu, který celý svět má s Ukrajinou, toho lidství. U mě to skoro vyvažuje ten strach a tu hrůzu, kterou nahání ta válka a ten Putin,“ míní Svěrák.

Podle jeho slov, jak jsme jako společnost dětinštěli a hledali si zástupné problémy – protože nám nic nechybělo, tak takovýhle políček jsme si zasloužili. 

Sám Svěrák ubytovává u sebe doma matku s dítětem z Ukrajiny. „Je to zvláštní, protože samozřejmě vidíte, jak ty naše starosti, jestli má kocour co jíst a jestli už jedl, jestli ho někdo nakrmil nebo jestli ho mám nakrmit já, jak jsou malicherné proti těm starostem, co prožívají oni. A my tam máme maminku s dvěma chlapečky a teď tam přijela ještě její maminka, takže babička, která byla v Charkově a bála se odejít, ale pak se jí podařilo přes Rusko a Bělorusko a Polsko se sem dostat úplně bez peněz. Ještě ji v Rusku okradli taxikáři, ale podařilo se to, takže teď jsou šťastnější, že jsou spolu. Ale každý den si člověk uvědomuje, jak je báječné, že máme zasklená okna, že je nemáme vymlácená – protože ten jejich byt, který si koupila před třemi lety, tak chytl raketu z druhé strany paneláku. Nemají tedy ani kam se vrátit,“ sdělil Svěrák.

Když hovořil o Ukrajincích, uvedl, že jsou to lidé, kteří žijí v blízkosti Ruska, ale je z nich cítit touha po demokracii. „A touha po životní změně. Proto je tam ta válka. Protože ta Ukrajina měla chuť se přidat k Evropě, nebo žít evropskými standardy. Našimi standardy. Takže tihle lidé mají vůli a teď už bojují za něco, a myslím si, že už budou ochotni za to bojovat, za něco, co my považujeme za samozřejmost a čeho si nevážíme a nebyli bychom asi schopni sami bojovat. Takže oni nám to budou připomínat. Přicházejí jako pracovní síla, jsou mladí a přinášejí jaksi život a to, co jsme už pozapomněli,“ dodal.