Základní reformou EU je pro Staňka její regionalizace. Tedy vrátit kompetence regionům, ve kterých dává odpovědnost a pospolitost nějakou přirozenou logiku.

Například v oblasti energetiky by regionalizace znamenala, že bychom rozbili závislost na obrovských přenosových systémech, které taky mají obrovské ztráty, mezi dvaceti a třiceti procenty. Lokální energetika ale neznamená, že budeme závislí na větrnících nebo vodních turbínách, což některé děsí.

„Dneska máte dokonce tři koncepce takzvaných modulárních reaktorů, perfektně o nich mluví profesor Wagner z ČVUT. Ty můžete naložit a odvézt k městu pro dvacet nebo třicet tisíc obyvatel,“ popsal.

Dalším klíčovým aspektem regionalizace je fungování krizové infrastruktury. Ta je už dnes konstruována regionálně, a v povodních či tornádu se tak kraj musí spolehnout sám na sebe. Jenže na krajské úrovni chybí infrastruktura na pomoc navázaná, jako jsou zásoby potravin či ženijní techniky.

Některé úkoly samozřejmě budou přesahovat možnosti kraje, ale ty lze řešit domluvou několika jednotek. A i ta funguje snáz, pokud se domlouvají kraje mezi sebou, než pokud do toho vstupuje stát.

Stejný princip podle Staňka platí i pro obce. „Má to tři výhody. Za prvé, ty peníze pocházejí z daného místa a lidé budou kontrolovat jejich zneužití,“ začal. Přesně takto se v devatenáctém století budovala česká politická pospolitost a přesně takto potom fungoval Baťa.

Spolupráce na úrovni rovných navíc povzbuzuje důvěru. A právě důvěra dnes podstatně chybí všem rozvojovým a dotačním projektům, kdy se jedni snaží druhé předběhnout a konkurují si. „Největší fór je, že všichni mluví o konkurenci jako o výhodě, a pak najednou máte důkazy, že vůbec nevyhrává ten nejsilnější, nejrychlejší, nejbystřejší, ale že klíčem je být nejchytřejší.

Profesor Staněk připomněl EU při našem vstupu v roce 2004 a její srovnání s dneškem. „Z téhle Evropské unie bych utíkal horem pádem. Ta neplní to, co jsem očekával od vstupu do EU. My jsme si při vstupu pragmaticky mysleli, že v houfu se lépe přežívá, ale když vidíme, co se děje dnes, kdy EU předepisuje co dělat.

„Oni definovali, jak má vypadat evropská okurka. A já si říkám, že bychom měli spíše definovat evropského blba. Musí mít metr osmdesát, být členem Evropského parlamentu, nesmí mít žádné mozkové závity a musí být absolutní idiot, pak je to předpisový evropský blb,“ definoval.

Debilizace Evropy

Co se s tím dá dělat? Bohužel podle Staňka platí zásada, že co se neudělá včas rozumně, to se pak dělá pozdě a divoce.

I v rámci EU vznikají různé poměrně pevné koalice. Třeba „Bukurešťská skupina“ bývalých východních států, které chtějí být hlavním útočným klínem vůči Rusku a podřizují tomu i další své politiky. „A to si pak položíte otázku, kurňa, jak tam vlastně funguje ta vzájemná důvěra?“

Připomíná třeba Polsko, které se najednou rozhodlo, že bude největší vojenskou mocností v Evropě. A vedle toho stále sní o návratu „odvěkých polských území“, což jsou dnešní oblasti Lvov a Ivano-Frankivsk státu Ukrajina. „A přidají se Maďaři, že tam mají čtyři sta tisíc spoluobčanů v jedné oblasti,“ pokračuje ve výkladu.

Jenže Zakarpatská Ukrajina patřila v minulosti i Československu a Slovensko by na ni mohlo uplatňovat nárok taky.

Tím dokazuje, že vždy budou mít různé země a různé regiony různé zájmy. Systém by měl být nastaven tak, aby mohli jedni své zájmy realizovat a druzí s tím nemuseli nic mít.

Jenže teď místo přenášení pravomocí do regionů spíše vidíme, jak se vše přenáší do Bruselu. Ten rozhoduje, kudy se povede proud i kolik bude stát povolenka. „A to není regionalizace Evropy, to je debilizace Evropy,“ uzavřel výklad profesor Staněk.

Do vrcholných evropských funkcí se podle něj dlouhodobě připravovali lidé, které skutečně nelze nazvat jinak, než jako „debily“. „De Gaule, Kennedy, to byli politici, kteří byli schopni zvládat krizové situace. Dovedete si představit, jak by krize, které oni museli řešit, řešil váš Fiala nebo náš Heger?“.

Revoluce?

Pokud společnost nebude mít možnost tyto nekompetentní elity v klidu odstranit, zbudou jen dvě možnosti. Tou první je náraz do žulové zdi, druhou pak vlna revolucí, které se budou tak jako v roce 1848 hnát celou Evropou a zásadně změní politickou mapu kontinentu i podobu integračních procesů.

„Já věřím spíše v ten druhý scénář. Ale aby proběhl, musí si lidé nabít pusu“.

Kritickým situacím a kolapsům se podle ekonoma nevyhneme nikdy, ale rozhodující bude, jak se k těmto situacím postavíme.

„Vezmu si pražské sídliště, třeba Strahov, a vypnu jim vodu a elektřinu. Nepřežije nikdo, protože dneska si díky debilním zákonům nemůžete vykopat ani studnu,“ popsal jednu z možností vývoje.

„Česká republika má podle Správy hmotných rezerv potraviny na pět dní. Polsko na 2,3 roku,“ přidává dále, kdo je na krizi připraven. Děsivý horor překonávající Hollywood má podle Staňka naprosto jednoduchou expozici: Zastavení přívodu vody z nádrže Želivka do Prahy.

V situaci katastrofy se stávají chimérou zlaté cihly či dokonce bitcoiny, doporučované elitami jako nositel hodnoty, ale oceníte třeba pár zimních bot, které budete moct směnit za jídlo. A takto je to se vším, co v dnešní době považujeme za správné.

Další důležitou znalostí pro revoluci je připravenost a schopnost poznat nepřítele.

„Je studie historiků, že v dějinách katastrofy nepřežily civilizace, které měly více lidí ve městech, a naopak přežily ty civilizace, které měly alespoň padesát procent lidí na venkově. A teď si položte otázku, proč OSN trvá na tom, aby do roku 2035 žilo 75 procent lidí v megapolích,“ rozjel se profesor.

V megapolích lze lidi mnohem snáze kontrolovat.