Töpfer, jenž je výrazným členem pražské židovské komunity, se v rozhovoru mimo jiné vyjádřil k tomu, jak u nás roste antisemitismus. Vzpomněl na to, jak ve 20 letech přišel za maminkou a řekl jí, že se bude ženit. „Maminka, jak měla to svoje štrikování, tak najednou se ty jehlice přestaly pohybovat, dlouho nebylo nic. Ona říkala, že počítá oka,“ sdělil Töpfer s tím, že pak mamince řekl také, že jeho nevěsta není Židovka, takže děti už nebudou Židi. A maminka řekla: „To je dobře, když nebudou Židi, nebude ani antisemitismus.“ „A myslím, že se hluboce mýlila,“ podotkl Töpfer s tím, že antisemitismus Židy nepotřebuje. 

„Lidé pravděpodobně potřebují mít nějakého nepřítele. Někoho, kdo je jinačí – někdy jsou to Romové, jindy to jsou Židé. Židé jsou tady pořád, takže to trvá tisíce let, to není vůbec nic nového. Ale kde jsou ty kořeny, to vám vážně neumím odpovědět. Někde to děti slyší, je to takový ten sousedský antisemitismus. Slyšely to od svých rodičů, ti to slyšeli zase od svých prarodičů, takže umějí nadávat do židáků,“ uváděl dále Töpfer.

A vzpomněl i na to, co mu vyprávěla jeho babička. „Tehdy ten antisemitismus u Zbraslavic u Kutný Hory nanejvýš vypadal tak, že ona chodila do židovské školy ve Zbraslavicích a děti na ně pokřikovaly: žide, žide, ho*no ti zbyde, a oni zas na ně: křesťane, křesťane, hov*o ti zůstane. A tím ten antisemitismus vlastně končil na té vesnici. Jinak spolu vycházeli úžasně. Lidi asi zkrátka potřebují mít nějakou nenávist, je v nich agrese, jsme pravděpodobně smečkoví tvorové. Tak potřebujete mít smečku, kterou bráníte. Když se budete ptát individuálně, tak nakonec žádné racionální argumenty nenajdete,“ podotkl.

On sám se s antisemitismem podle svých slov setkává jen tehdy, když někdo zavtipkuje. 

Při vzpomínce na dětství se rozhovořil také o totalitě, kdy podle jeho slov celé generace formovala jistá společenská schizofrenie. Šlo dle jeho slov o to, že se doma říkalo něco jiiného, než se smělo ve škole. „To nám zlomilo charakter, přitom pro naše dobro,“ míní. „Místo toho, aby nás naučili německy, což my uměli jen pár slovíček, tak si šli německy povídat o věcech, co jsme my děti neměly slyšet. Takto nám nechtěně lámali charaktery,“ dodal. Podle jeho slov jeho děti už v hlavách ostnaté dráty nemají. Jemu samotnému se však při příjezdu k hranicím sevře srdce a přemýšlí, zda má vše v pořádku a zda náhodou neveze, co nemá. 

„To generace (po roce 1989) už nemá. Na jednu stranu jim to přeji, ale na druhou závidím,“ uzavřel.