V tomto slově je obsažena obžaloba ze spiknutí proti pracující třídě, ale jeho obsah se posunul. Už ne faktická moc sama o sobě, ale i moc zdánlivá; ne jen peníze, ale také vzdělání a sociální postavení vyvolávají nenávist. Odvozený adjektiv elitářství tu zanechal svou polemickou významovou stopu: Ti lidé se považují za něco lepšího a chtějí nám něco nabulíkovat. Nelibost z tohoto pojmu přímo křičí.

Neomylně je to artikulováno v předvolební rétorice nového kancléřského kandidáta německých sociálních demokratů (SPD). Der Spiegel cituje slova Martina Schulze, že ho nezajímají „názory samozvaných elit, nýbrž mínění těžce pracujících“. Na otázku, kdo k těmto elitám patří, však nelze tak jednoduše odpovědět. Vždyť samotní politici nebo novináři, kteří se mezi ně běžně počítají, se na elity dívají s odporem a výhradami. „Evropská unie nemůže být utvářena pouze elitami,“ varoval spolkový prezident Joachim Gauck ve svém posledním velkém projevu v Den Haagu. Protože „v Evropě pozorujeme rostoucí odcizení mezi politickými elitami a občany“. Tato myšlenka dorazila dokonce až do regionálních novin. Hamburský Abendblatt vyvozuje: „Nejnovější úspěchy extrémní pravice mají mnoho společného se selháním elit.“

Nepovažují sami sebe šéfredaktor, spolkový prezident a kandidát na kancléře, který byl mimochodem dlouhá léta prezidentem Evropského parlamentu, za příslušníky elit? Nebo to míní jako sebekritiku? Nebo jsou elitou jednoduše vždy ti druzí, na které lze něco svést, v tomto případě odpovědnost za nárůst protievropských, nacionalistických a pravicově populistických nálad? Ptá se Die Zeit. Nejkřiklavější je podle něj tento protimluv mezi pomlouváním elit a vlastním sociálním postavením u Donalda Trumpa a jeho vládního týmu, který z valné většiny tvoří miliardáři a vysoce postavení generálové. Polemický pojem elit se zjevně ve velké míře odpoutal od svého sociologického významu. Během své inaugurační řeči mohl Trump nadávat elitám, aniž sám upadl do podezření, že by tím myslel i sebe.

A co Martin Schulz? V tuto chvíli i on sází na nejasnost tohoto pojmu, který nedává tušit, zda jde o funkční elity nebo vlastnické elity, o elity vzdělání nebo původu, píše Die Zeit. Elity, o kterých Schulz mluví, jsou „samozvané elity“, čímž je aspoň jasné, že jim nepřipisuje žádnou velkou píli, pouze konstatuje vlastnictví moci, a to nezávisle na tom, jestli se tato moc opírá o intelektuální nebo morální kvalifikaci. Nejasnost pojmu elit, která vůbec jeho demagogické užívání umožňuje, vychází z historických epoch, ve kterých ještě byla privilegia původu, vlastnictví a politické kvalifikace pevně svázána. Například když prvorozený syn královské rodiny automaticky zosobňoval kvalifikaci k tomu být králem. A dokonce ve starých demokraciích, v antice stejně jako v Anglii, dlouho platilo, že teprve solidní vlastnictví půdy je dostatečnou zárukou nezávislosti politického úřadu, především nezávislosti na korupčním kšeftaření. Že bylo toto očekávání často zklamáno, je už jiný list papíru. Nicméně samotní příznivci Trumpa ještě i teď jásali, že se konečně našel prezident, který svůj úřad nezastává kvůli blahobytu, podotýká Die Zeit.

V Německu nikdo z privilegovaného narození zvláštní kvalifikaci nevyvozuje. Opak ale platí v politickém prostoru: Jen ten, kdo se vypracoval ze skromných poměrů, je považován za důvěryhodného zástupce lidu. V tomto smyslu se doporučil Frank-Walter Steinmeier na úřad prezidenta a zdá se, že Martin Schulz má díky svému provinčnímu původu a chybějící maturitě přímo klíčovou kvalifikaci. Posedlost, s jakou na to upozorňuje, se dá vysvětlit pouze strachem, aby díky své unijní kariéře přece jen nebyl za elitu považován, upozorňuje Die Zeit.