Rodina třináctileté Zeinab Omar poklidně žila životem střední třídy v syrském Aleppu. Jednoho dne se ale z jejich města stalo bitevní pole. „Byla jsem ve svém pokoji a najednou jsem zaslechla zvuk bomb. Vyběhli jsme na střechu a viděli jsme dopadat na všech stranách rakety,“ popsala atmosféru ve městě mladá dívka. Vrátila se do domu a z pozdějších dní si pamatuje především mrtvoly ležící na ulici u jejich domu a ozbrojené muže, kteří se blížili k místu, jež považovala za domov. Té noci přišel k rodině strýc a řekl všem, že musejí prchnout.

Celý článek časopisu Time najdete v angličtině zde.

Smrt jim prý hrozila z rukou vládních syrských jednotek prezidenta Bašára Asada. Prchli do Libanonu, odtud do Turecka a přes celou zemi až na pobřeží, odkud je to do Řecka už jen „kousek“. Tedy v porovnání se vzdáleností, kterou museli urazit doposud. Cestovali v prachu, špíně a vydali na to téměř všechny své úspory. Poslední peníze padly na pašeráky, kteří jim slíbili, že je dostanou přes moře. Ve skutečnosti sbalili peníze a už je nikdo nikdy neviděl. Rodina žebrala na ulicích a doufala, že se jí podaří dostat do Evropy. Děsily je prý zvěsti o tom, že se brány na starý kontinent pomalu, ale jistě zavírají.

Matka s nejmladším synem proto využila první možnosti a odjela do Evropy. Dostala se až do Nizozemska, kde také požádala o azyl. Když je ale následoval manžel se dvěma dcerami, narazil na plot na řecko-makedonské hranici. Nikdo z rodiny nemůže cestovat dál. Zeinab se teď v rodinném stanu pravidelně modlí, aby zase co nejdříve viděla svou maminku.

Evropané by si pak podle časopisu Time měli uvědomit, že příběh Zeinab je sice smutný, ale ještě horší je, že podobný prožívají tisíce dětí.