Vezmeme-li v úvahu, že v konečném důsledku ve světě platí, a vždy platilo, právo silnějšího, pak války je nutno chápat jako přirozenou součást mezinárodních vztahů. Silní diktují své podmínky slabším a slabší jednou za čas testují, zda silní nezeslábli, a zda jim tedy nejsou poslušní zbytečně. Rovněž platí, že silnější mají tendenci se rozpínat potud, pokud nenarazí na odpor. Proto války. Války nemění fungování geopolitiky. Rozhodují, kdo zůstane nejsilnějším, anebo kdo se nejsilnějším stane. Je dobré si uvědomit, že opakem války není mír, ale příměří.

Romantická představa světa, ve kterém hegemon altruisticky pečuje o harmonické soužití komunity národů, se nekryje s realitou, kdy prvořadým zájmem hegemona je podržet si hegemonii. Nic nám nebrání idealizovat si mocné, předpokládat u nich víru v demokracii, respekt k lidským právům, obranu volného trhu, anebo lásku k přírodě. Je ale dobré vědět, že mocní jsou garanty těchto ctností pouze potud, pokud z nich profitují. A profitují tehdy, když mají nad ostatními převahu. Kdo se mocným nepodvolí dobrovolně, stává se konkurentem, nepřítelem, kterého je třeba porazit.