Pro našince možná přežité a otřepané, vyčpělé fráze o tom, že nejdůležitější je mír, jsou tady velmi aktuální. Při setkáních s obyčejnými lidmi v městečkách a vesnicích to bylo zcela jednoznačné.

Příliš smutná realita

„Co mám dělat, když jsem tady zůstal sám?“ pláče mi pomalu na rameni muž středního věku v jedné vesničce vzdálené vzdušnou čarou takových padesát kilometrů od Mukačeva. Ještě k tomu vážně nemocný, obsypaný namodralými boulemi, které nevěstí nic dobrého. „Ztratil jsem na Donbasu švagra a to byl poslední člověk, který mi pomáhal…“ Na jaké straně konfliktu jsem se raději neptal, ono  je to tady promíchané snad až příliš. To pak činí nevraživost uvnitř samotných rodin, natož sousedů ve vesnici. Má kus políčka, pár hřiven invalidního důchodu a tak jen „chlastá levnou vodku“, což dosvědčuje paní prodavačka v jednom krámku, který se z kůlny stal přes noc „magacínem“.

Nejsou to jen jména. Jsou to pojmy

„Prosazují se změny názvů ulic, protože zájmy jsou tu různé, a je proto nutné něco udělat. Byly tu kdysi síly, které bojovaly za to, aby se oblast nikdy pod Československou republiku nedostala. Masaryk v roce 1921 tady udělal zvrat v myšlení lidí, nejen u těch, kteří byli nakloněni spojení s Československem. Nastalo deset patnáct let, které znamenaly pro toto území ohromný, neuvěřitelný rozkvět, kdy Češi a Slováci ve spojení s místními tady naprosto změnili život,“ uvádí nestor česko-ukrajinských vztahů Ing. Libor Chytílek. „Mladá generace Rusínů, přes 30 000, odešla do vybájené země dělníků a rolníků s tím, že tam budou bojovat za Československo. Samozřejmě se dostali do gulagů, kde většinou skončili svůj život. Ti, kteří přežili, se většinou stali součástí československé armády v Buzuluku, které později vedl generál Ludvík Svoboda. Svůj osobní vztah k republice prokázali svým osobním hrdinstvím. Většinu této armády tvořili právě Rusíni. Když se vrátili do Československa, tak se pak z Podkarpatské Rusi stal Sovětský svaz, bylo tu podvodné referendum a tyto naše vztahy, které trvaly dvacet roků, byly zmařeny,“ konstatuje smutně.

Proč by Ukrajinci najednou zanevřeli na Československo a chutě se vypravili v roce 1969 „na výlet potrestat zpupné Čechy“? I když je tu propaganda hned po odtržení v pětačtyřicátém pěkně masírovala, „jak odporné bylo tehdejší kapitalistické Československo“. To konstatuje i šéf spolu TGM z Užhorodu Ivan Lacko, podle kterého se mávnutím proutku stal z tehdejšího spojence nepřítel. Po osmačtyřicátém zas spojenec, pak zas v osmašedesátém, když už jinak, tak třídní nepřítel…

Nepřítel Dubček?

Ale místní věděli a viděli své. Že se po osamostatnění Ukrajiny a za velikého lobbování Maďarska, které si nestále přihřívá svoji politickou polívčičku, nespokojivši se s Trianonskou smlouvou, která byla podle nich pro Uhry více než potupná, poněkud zapomnělo na nedávné československé dějiny, se již napravilo. Ostatně, i za SSSR, jak jsem se již zmínil, jsme to neměli u „Velkého Bratra“ nějak moc vyžehlené.

Místní mně ukazují jeden domek, dnes v majetku lesní správy, kde měl být údajně několik dní držen Alexandr Dubček, snad aby „vyměkl“, než se setkal s Leonidem Břežněvem. Indicie o této události a místu má především Ing. Chytílek, který by jistě nebyl proti osazení malé informační desky.

Mávnutí moskevského proutku

„Díky českému vojenskému atašé v Kyjevu tu byla před několika lety osazena tabule v Užhorodě s poděkováním našim vojákům, co byli ve Svobodově armádě,“ informuje mne Ivan Lacko a vysvětluje tehdejší situaci: „Všichni Rusíni měli občanství československé, ale v roce 1945 za jeden den se to občanství převedlo na sovětské. Nikdo se nikoho neptal. To byla tragédie. Bylo by dobré, aby i ti lidé, kteří měli předky v Československu, mohli dostat pomoc nebo byli uznáni jako bývalí občané první Československé republiky.“

Ale nejde jen o „tatíčka Masaryka“. Pan Lacko má velké plány: „Chceme jako klub TGM obnovit vzpomínku na Tomáše Baťu. Měli jsme tu obchody v Mukačevu, Užhorodě. V příštím roce chceme v antikvariátu na ulici Ivana Olbrachta v Užhorodě odhalit jeho bustu. Tento klasik české literatury velmi propagoval Podkarpatskou Rus. A máme zhruba dvacet spisovatelů, kteří tuto oblast navštívili – například Komárek, který se zajímal o naši přírodu. Tito lidé by tady měli mít tabule, aby se dokázalo, že Čechoslováci udělali za dvacet let kus práce, protože co je to v dějinách za krátký čas! Vždyť Ukrajina má teď 25 let. Takže můžeme porovnávat, co se udělalo za Česloslovenska, za sovětské éry a za Ukrajiny. Vydali jsme třicet publikací z první republiky. Navštěvujeme v Čechách a na Slovensku antikvariáty a děláme reedice,“ neustává v „kanonádě“ aktivit Lacko. „Po roku 1945 byly tyto publikace zničeny, hovořilo se o tom, že tady bylo buržoazní Československo, nic se tu neudělalo a všechno bylo špatně. Není to pravda a právě těmito publikacemi dokazujeme, že tady byl jiný život. Naše mentalita není taková, jako za Karpatami. I dnešní vláda Ukrajiny uznává, že tehdejší Československo udělalo pro Zakarpatí obrovský kus práce.“

Stopy obra? Stopy Čechů a Slováků!

„Významná byla výstavba památníku prezidentu Masarykovi v parku u Masarykova mostu. Nakonec to stavěli čeští dělníci,“ připomíná Libor Chytílek. A Ivan dodává: „Pro Českou televizi jsme udělali unikátní film České stopy v Podkarpatí – to bylo v roce 2005. Pak jsme udělali Česká architektura na Podkarpatské Rusi, opět ve spolupráci s ČT2 v pořadu kultura.cz. Pak byl celý pořad o odhalení Masarykovy busty v Užhorodě v brněnském studiu České televize. Také jsme udělali zajímavý dokument Bomba pro TGM. Při cestě na Podkarpatskou Rus jej totiž skupina lidí chtěla zabít.“ Snímek, bohužel u nás nepříliš známý, je dohledatelný na internetu.

Ivan Lacko dále vypočítává: „V Mukačevu máme ulici J. A. Komenského, ta se „vrátila“ zpět, tak se jmenovala za první republiky. Už je necelá desítka ulic pojmenovaná po významných Čechoslovácích. Například máme v Užhorodě Antonína Dvořáka, Jana Husa, Ivana Olbrachta, Františka Tichého, generála Svobodu. V Koločavě Ivana Olbrachta. Ve Velkém Berezno Štefánika, protože tu žije početná slovenská menšina – Liptáci.“ Za Rakouska-Uherska se sem totiž podle dohledatelných dokumentů přestěhovali z Liptovského Mikuláše. „Výborná spolupráce je s krajem Vysočina, Pardubickým krajem, začíná se s Ústeckým krajem. Věříme, že se bude pokračovat a udělá se ještě kus práce,“ mne si ruce Ivan Lacko a nevypadá na čerstvého důchodce. I když – bývalý pracovník kultury se prostě nezapře…

Chytílek k tomu ještě poznamenává, že památek je celá řada, z nichž některé se nepřipomínají. Jsou to třeba nápisy na hydrantech, na kanalizacích… „Češi tu postavili různé budovy, v Užhorodě třeba poštu, bývalý zemský úřad, dnešní národní radu, soud, věznice, finanční velitelství. Všechny tyto budovy dostaly informační tabulky. Je škoda, že budova pošty byla vybudována bez jednoho křídla, které se dokončilo za sovětské éry. Dali tam tabulku, na které je napsáno, že je to postaveno podle návrhu projektu nějakého projekčního ústavu v Kyjevě.“ Ivan Lacko jej radostně přerušuje: „Už není! Plánujeme, aby tam byla zmínka o tom, že tuto budovu projektoval pan Gotšar.

Činí se i Maďaři

Pánové raději nechtějí komentovat skutečnost, že Maďaři rozdali a stále rozdávají desítky tisíc cestovních pasů. Ale faktem je, že lidé musí žít. „Díky tomu mohou pracovat v EU. Musíme prostě ty lidi pochopit.“
„Na Ukrajině je dvacet krajanských spolků. Je velký rozdíl, když mají lidé vazby na Československo, tady na Zakarpatí, a pak jinde na Ukrajině. Třeba volyňští Češi, jejichž část se přestěhovala do ČR,“ vysvětluje ještě na závěr našeho setkání v malé místnůstce, kde sídlí Klub T. G. Masaryka i Společnost Jana Amose Komenského. „Ministerstvo zahraničí ČR našim pomáhá, jsou na to i dva programy, podporují je finančně, a když prokáže české kořeny, dostane v ČR trvalý pobyt. Část Čechů to využilo. Co se týká slovenské strany, když lidé dokáží, že měli do čtvrtého, pátého kolena slovenské předky, mají to štěstí a dostanou se do archivů, získají statut zahraničního Slováka a pak mohou dostat přechodný pobyt na Slovensku. Za šest nebo sedm let, když tam bude pracovat, může dostat slovenské občanství. Češi dávají trvalý pobyt. Když chcete, na deset let, ale automaticky je to na dvacet let. Po pěti letech v ČR můžete žádat o občanství. U nás je tady velmi málo Čechů – zhruba 300 rodin má český nebo československý původ. Mladí lidé se s rodinami stěhují do ČR. Pracují tam a žijí,“ finalizuje Ivan Lacko situaci takovým malým „happy endem“.

Nenašel jsem nikoho, kdo by měl radost z invaze do Československa. Možná jsem pátral špatně. Věříte, že jsem tomu rád?