Pro našince možná přežité a otřepané, vyčpělé fráze o tom, že nejdůležitější je mír, jsou tady velmi aktuální. Při setkáních s obyčejnými lidmi v městečkách a vesnicích to bylo zcela jednoznačné.

Příliš smutná realita

„Co mám dělat, když jsem tady zůstal sám?“ pláče mi pomalu na rameni muž středního věku v jedné vesničce vzdálené vzdušnou čarou takových padesát kilometrů od Mukačeva. Ještě k tomu vážně nemocný, obsypaný namodralými boulemi, které nevěstí nic dobrého. „Ztratil jsem na Donbasu švagra a to byl poslední člověk, který mi pomáhal…“ Na jaké straně konfliktu jsem se raději neptal, ono  je to tady promíchané snad až příliš. To pak činí nevraživost uvnitř samotných rodin, natož sousedů ve vesnici. Má kus políčka, pár hřiven invalidního důchodu a tak jen „chlastá levnou vodku“, což dosvědčuje paní prodavačka v jednom krámku, který se z kůlny stal přes noc „magacínem“.

Nejsou to jen jména. Jsou to pojmy

„Prosazují se změny názvů ulic, protože zájmy jsou tu různé, a je proto nutné něco udělat. Byly tu kdysi síly, které bojovaly za to, aby se oblast nikdy pod Československou republiku nedostala. Masaryk v roce 1921 tady udělal zvrat v myšlení lidí, nejen u těch, kteří byli nakloněni spojení s Československem. Nastalo deset patnáct let, které znamenaly pro toto území ohromný, neuvěřitelný rozkvět, kdy Češi a Slováci ve spojení s místními tady naprosto změnili život,“ uvádí nestor česko-ukrajinských vztahů Ing. Libor Chytílek. „Mladá generace Rusínů, přes 30 000, odešla do vybájené země dělníků a rolníků s tím, že tam budou bojovat za Československo. Samozřejmě se dostali do gulagů, kde většinou skončili svůj život. Ti, kteří přežili, se většinou stali součástí československé armády v Buzuluku, které později vedl generál Ludvík Svoboda. Svůj osobní vztah k republice prokázali svým osobním hrdinstvím. Většinu této armády tvořili právě Rusíni. Když se vrátili do Československa, tak se pak z Podkarpatské Rusi stal Sovětský svaz, bylo tu podvodné referendum a tyto naše vztahy, které trvaly dvacet roků, byly zmařeny,“ konstatuje smutně.

Proč by Ukrajinci najednou zanevřeli na Československo a chutě se vypravili v roce 1969 „na výlet potrestat zpupné Čechy“? I když je tu propaganda hned po odtržení v pětačtyřicátém pěkně masírovala, „jak odporné bylo tehdejší kapitalistické Československo“. To konstatuje i šéf spolu TGM z Užhorodu Ivan Lacko, podle kterého se mávnutím proutku stal z tehdejšího spojence nepřítel. Po osmačtyřicátém zas spojenec, pak zas v osmašedesátém, když už jinak, tak třídní nepřítel…

Nepřítel Dubček?

Ale místní věděli a viděli své. Že se po osamostatnění Ukrajiny a za velikého lobbování Maďarska, které si nestále přihřívá svoji politickou polívčičku, nespokojivši se s Trianonskou smlouvou, která byla podle nich pro Uhry více než potupná, poněkud zapomnělo na nedávné československé dějiny, se již napravilo. Ostatně, i za SSSR, jak jsem se již zmínil, jsme to neměli u „Velkého Bratra“ nějak moc vyžehlené.