Než se irácký Kurd Momamed Aziz Qadir dostal do vysněného Německa, stálo ho to velké úsilí. Nejdříve šel osm hodin pěšky do Turecka a poté strávil dvacet hodin na páchnoucím nákladním voze. Nyní se ale vrací zpět do své rodné země. On a s ním mnozí další uprchlíci, kteří budou dle svých slov raději čelit nebezpečím v Iráku než pobývat v uprchlickém táboře v Evropě. „Když jsem poprvé vstoupil do tábora, byl jsem šokován. Cítil jsem se jako občan druhé kategorie, kterého nikdo nerespektuje,“ vypráví čtyřiadvacetiletý Qadir. Že jeho postoj není mezi uprchlíky ojedinělý, potvrzují také údaje uprchlických agentur. Zpátky domů se údajně vrací tisíce Syřanů, Iráčanů a Afghánců.

Z kurdské oblasti v Iráku od loňského roku odešlo podle iráckých úřadů asi 25 000 obyvatel. Například minulý týden se do hlavního města regionu Erbilu vrátilo padesát Kurdů z Německa. Kurdský mladík Qadir strávil dva a půl měsíce v uprchlickém táboře na předměstí Berlína. Snil o tom, že si v Německu otevře pizzerii a vydělá dostatek peněz, z nichž část bude moci posílat své rodině v Erbilu. Počítal také s tím, že se v Německu ožení a bude v této zemi vychovávat své děti. Z Turecka na Balkán se vezl v chladícím nákladním voze. „Sotva jsme se tam vešli. Měli jsme všichni kolena skrčená u hrudi. Stěží se tam dalo dýchat. Byl to skutečně nelidský způsob přepravy,“ dělí se s o nepříjemné zkušenosti s redaktory britského deníku.

Celý text v angličtině najdete ZDE

Ale ani po příchodu do uprchlického tábora v Německu si prý příliš nepolepšil, protože podmínky se zde v důsledku nepolevující migrační vlny razantně zhoršily. Příděl potravin pro zdejší obyvatele se snížil na dvě jídla denně a byl vydán zákaz vycházení. „Situace v táboře se opravdu značně zhoršila a já si říkal, že lépe mi bude v mé rodné zemi,“ říká kurdský mladík, jenž se aspoň má kam vrátit. To další navrátilec, pětatřicetiletý jezíd Nawaf Alias, takové štěstí nemá. Po návratu z Německa nyní přebývá poblíž kurdského města Dohuk v uprchlickém táboře v jednom nuzném stanu. Jeho vesnici totiž obsadil Islámský stát a znemožnil mu tak návrat. Převaděčům zaplatil 20 000 dolarů, aby jej dostali do Německa.

„Německá vláda nabídla mně a mému synovi 540 eur, ale to bylo prostě málo. Můj syn byl smutný a vystrašený, protože tam neměl přátele ani příbuzné. Zdejší komunita nás přivítala zpět. Přátelé k nám chodí na návštěvu, dají si pivo a cigaretu a společně poklábosíme. Vše se prostě vrátilo do starých kolejí,“ říká smířeným hlasem muž, který vyměnil bezpečí v Německu za nejistotu ve své vlastní zemi, která se utápí v teroru.