Déjà vu on-line v předvečer Vítězného února aneb Karel Kryl vždycky říkával, „Je to jejich pivo.“ A já k tomu vždycky dodával – „Rozlitý.“

Už dlouho a nezřídka i na ulici přijde z lidu (vox populi – vox dei) dotaz, jak to, že v těch různých radách, zejména v těch mediálních a v těch dalších podobných orgánech, je tolik těch vysloužilých politiků?! Co na to těm lidem asi tak máte říct? Ta otázka z lidu je totiž řečnická. Z té otázky je už už cítit i odpověď. (Logicky. Naprosto logicky.) Mám na tu otázku odpověď, které ti lidé tzv. „z ulice“ velmi dobře rozumějí (a nejen za to si jich velice vážím). A tak jim na to říkávám jednu i zde výstižnou citaci jedné geniální hlášky z filmu, z té absolutně super scény (po všech stránkách), kdy na komíně pivovaru na jednu a pro chlapa zásadně citlivou otázku své švagrové (co je „hlópá, jak dopoledňa vo zkóškách“) odpovídá strýc Pepin toto: „Kdepak. Císařpán by trafikantovi dalekohled nikdy nesvěřil.“ Tož tak.     

Loni na podzim Poslanecká sněmovna zvolila tři členy do Rady ČTK – z toho dvě novicky a jednoho novice (totiž – nikdo z nich předtím nikdy nebyl v žádné mediální radě, takže nemá v téhle branži vůbec žádnou odpovídající – a nejen podle mne nutnou – erudici čili vzdělání a praxi v oboru – to jsou fakta). Mediální právo? Jak se říká „španělská vesnice“. Přitom právě znalost, respekt a důslednost v dodržování mediálního práva (a všech souvisejících právních disciplin) je v mediálních radách apriorní condictio sine qua non, anobrž podmínka bez níž nelze. Relativně nedávno jsme i tohle téma rozebírali v debatě několika zkušených právníků. Přitom jeden právě k tomu problému velmi výstižně poznamenal, že hentá neonomenklatura má na ty deficity nejen odborných, (a nota bene právních), ale i jiných předpokladů už to své osvědčené know-how – no asi takhle: oni to nahrazují tudy – voluntarismus, nespravedlnost, negace těch svobod včetně a především svobody projevu. Kádrování, arogance a tak dále, a to vše pod soustředěným tlakem jak na skupiny, i na jednotlivce, co oni onálepkují jakožto své nepřátele, a to vše s onou podporou té jejich a námi jim placené týví. Tolik z jednoho postřehu jednoho velmi zkušeného a světa znalého právníka. A shodou okolností zhruba tou dobou mi jeden šéfredaktor jednoho média řekl, že vidí jako nutnost, aby někdo inicioval a zorganizoval obligatorní proškolení všech členů všech mediálních rad, co nemají tu právní erudici – čili buď na to máš a zvládneš to, anebo je čas udělat dětem pá pá. A co mu na to můžete říct? No nic víc a nic míň, než tu další přiléhavou a výstižnou hlášku z filmu: „Má pravdu, předsedo.“