„Tři roky jsem byl nervozní z toho, že se mi nedaří napsat písničku k uprchlictví tady v Česku. Letos v únoru a březnu se mi v Indii roztrhl pytel s novými písněmi a tahle z něj vypadla taky. Ale bylo mi hloupé to pustit jen tak, když teď se musí písničky youtubat s obrázky, jako kdysi na tržištích ty kramářské. Nemáme žádné profesionální studio a George Soros nám ne a ne zaplatit za nějaké monumentální video. Postěžuji si Orbánovi. Tak jsem požádal Honzu Dusíka, co mi už druhé desetiletí vede a vytváří tu moji příšerně obsáhlou a uspořádanou webovou stránku, jestli by mi k tomu nějaké obrázky nepřilepil. Ať začne českými monumentálními stavbami a pak ať si to udělá po svém. Napsal jsem mu včera. Teď na to koukám, že zrovna ke slovům: Domov je postel, stůl a židle... ty současné Hradčany zase moc nepasují, ale už tam jsou. Prostě kontrast...“ poznamenal Hutka ke skladbě.

„Teď ještě s Honzou řešíme, jestli ty doprovodné obrázky by se neměly nalepit jinak. Asi méně, scénář ani investora nemáme, můžeme si s tím udělat co chceme, jen ta písnička zůstane celá, spíš aby nebyla těmi obrázky, když už tam musí nějaké být, poškozená,“ zmínil poté ještě v komentáři.

A o čem se ve skladbě zpívá? „Domov je postel, stůl a židle. Střecha pro matku s dítětem. Rodinný večer, kruh při jídle, stále se stejným příběhem. Večer a ráno, dětství, stáří, pražádné drama v kalendáři. Vše provázeno úsměvem,“ zpívá Hutka. „Domov, kam smím se vždycky vrátit. Mé pevné místo na zemi, tak vzácné, že se můžu dělit s přítelem, který přichází. Šťastně v něm život v míru žijeme. My dole a bůh nad námi,“ dodává Hutka.

„Rázem však osud nebo bozi rozrazí dveře, rozkopne, děla a pušky, lidští vrazi, peklo se s nimi roztrhne. Zmar přišel, člověk je bez ceny. Pořádek válkou rozvrácený. Domov se v ruiny rozpadne,“ zpívá dál Hutka. „Zoufalí lidé na útěku doufají v milost Evropy. Ať prosí jinde, ne zde v Česku, tady nás soucit netrápí. Ta naše hrouda dosud čistá pro uprchlíky nemá místa. Jen ostnatý drát a příkopy,“ poznamenává Hutka. „V Česku jsou směšná slova Krista, láska k bližnímu, k potřebným, milosrdenství, země prostá, pyšní se chrámů bohatstvím. Však v duši mráz a žulu v srdci, národ svůj smysl v temnu ztrácí a baví se vtipně obžerstvím,“ zakončuje Hutka refrénem o domově.

K tématu (ne)přijetí 50 dětských syrských uprchlíků se vyjádřila také herečka Aňa Geislerová. 

„Já mám děti tři. To třetí je ve věku stále ještě roztomilém a má blonďaté vlásky. To by asi šlo,“ začala Geislerová s tím, že pak má ještě 11letou dceru a 14letého syna. „Toho by asi nepřijali. U nás. Doma. Doma??? Představuju si tu selekci. My rodiče jsme kvůli válečnému konfliktu po smrti a zůstaly tady po nás děti... Sirotci,“ vypráví Geislerová.

„A naše země říká, že možná ještě tak ty batolata, to by šlo, ale adolescenti. Ty tady nechcem, máme svejch sirotků dost. Já vůbec nemám slov. Ano, máme tu taky nejvíc kojeňáků dotovaných sátem. A ještě to má být argument, místo aby se dávno zrušily! A plus k tomu tu máme zrůdu premiérem, který odmítá pomoci dětem bez rodičů. Bez domova. Bezcharakterní, bezpáteřní monstrum. Ale ptám se taky, co na to opozice? To všem jde jen o ty hlasy ve volbách? To se slušnost a lidskost schová za strašáka populistických migračních témat? To Babiš může? To on je ten, kdo to rozhodne? Modlím se za ty děti, ať mají to štěstí a nedostanou se sem k nám. Protože v tuhle chvíli jsme se bohužel stali národem s nesmazatelným cejchem nelidskosti. Postavte se proti tomu! Je mi to tak líto. A je to hanba,“ sdělila herečka.