Za nezpochybnitelnou mediální událost týdne označil Petr Žantovský „inaugurační festival“ Donalda Trumpa, staronového prezidenta USA. S ní byla spojena smršť různých verdiktů a legislativních opatření, která Trump, přesně tak, jak sliboval, hned po nástupu do funkce začal vyřizovat. „Na to u nás nejsme tak úplně zvyklí a divíme se tomu, Navíc jsme jako ta tzv. liberální demokracie všichni jako jeden muž, tedy myslím tím oficiální politiku a režimní média, podporovali Kamalu Harrisovou, protože vyhovovala naší kývačské zápecnické povaze. To, že se nám odněkud něco nadiktuje, rádi to poslechneme a ještě za to poděkujeme a čekáme na další pamlsek,“ všímá si mediální analytik. Tato „choroba“ prý postihuje mnoho členských zemí Evropské unie; některé, jako Maďarsko, ale i Slovensko, podle něj ale naštěstí konají jinak, což vede nevyhnutelně ke konfliktům s unijní administrativou.

Neuvěřitelný rozhovor Barbory Tachecí

Petr Žantovský pozorně sledoval, jak Trumpovu inauguraci a jeho následné první kroky v úřadu prezidenta pokrývala česká média. Zaujal ho jeden rozhovor, který označuje za naprosto neuvěřitelný. „Poskytl ho veřejnoprávní Český rozhlas Plus v osobě podivuhodné moderátorky Barbory Tachecí, která kromě asi dvacítky logopedických vad se tak velmi améboidně pohybuje po studiu, mává rukama a ve finále zjistíte, že si ani není schopna vybavit přesné jméno svého hosta,“ říká mediální analytik. Hostem zmiňovaného rozhovoru byl bývalý diplomat a prezidentův přítel po boku Petr Kolář. 

„Ten rozhovor byl ze strany Českého rozhlasu, tedy moderátorky, velice nepovedený. Petr Kolář je profesionál, který odpovídal přesně tak, jak se dalo očekávat. Vyvažoval, snažil se nebýt úplně jednostranný, vždy na něčem našel něco dobrého a něco špatného – je to prostě profesionální diplomat. Nakonec je to ten člověk, který řídí našeho pana prezidenta,“ říká Žantovský. I Kolářovi se ale občas něco nepovede.

„To obecné, co chci říct je, že celý ten rozhovor byl v podstatě z obou stran protitrumpovský. Nebyl už tak úplně proharrisovský, zejména ze strany pana Koláře, protože pochopil, že Kamala Harrisová je asi tak silná kandidátka na hlavu státu, jako byla naše Danuše Nerudová. Její silná stránka je jen to, že je Indka a že je žena,“ vypočítává Petr Žantovský. Harrisová podle něj nabízela kromě toho spíše témata jako LGBT, která, jak podle něj naznal i Kolář, americkou společnost ve většině příliš nezajímají. I to je podle mediálního analytika důvodem, proč Trump Harrisovou tak drtivě porazil. 

Překvapení z úst Petra Koláře. Ne jedno, dvě

Z rozhovoru Barbory Tachecí s Petrem Kolářem si Petr Žantovský vypsal několik citací, které ho zaujaly. Podle Petra Koláře je Trump „šílenec“ a „působí namachrovaně“. Elon Musk, tedy Trumpův spojenec, je podle Koláře „zralý na psychiatra“. Stávající trumpovskou situaci srovnal Petr Kolář se situací v 50. letech 20. století, kdy v USA probíhal tzv. mccarthismus, tedy dobu, kdy se obvinění z podvratné činnosti či velezrady vytvářela bez dostatečných důkazů. Žantovského také zaujal Kolářův názor, že Trump není konzervativec a že ho prý ti „správní“ konzervativci nemají rádi. „Nevím, kdo tedy Trumpa volil, asi demokrati,“ poznamenává k tomu Žantovský. Jak Kolář, tak Tachecí v různých souvislostech použili příměr, že určité významné osobnosti „políbily Trumpovi prsten“. Mohli mít na mysli šéfa společnosti Meta Marka Zuckerberga s jeho náhlým bojem proti cenzuře a za svobodu slova, nebo někoho jiného. Konkrétní ale nebyli, poznamenal mediální odborník. 

V rozhovoru došlo i k jednomu momentu, kde podle Žantovského Kolář ztratil „šajn“ a úroveň diplomata. „Dostal mě, když srovnal Trumpa s Putinem. Konstatoval sice, že tedy Trump není agresor jako Putin, nicméně že to jsou velmi podobní politici. Je to taková podprahová propaganda, kterou tímhle způsobem Český rozhlas provozuje. Je to hodně diletantské, hlavně ze strany paní moderátorky,“ říká Žantovský. V závěru rozhovoru Žantovského Kolář překvapil ještě jednou, to když agitoval za federalizaci Evropské unie. „Vzhledem k tomu, že je sám svými výdělky a pracovními povinnostmi vázán na Spojené státy, tak by se z toho dalo vyčíst, že se trošku obává, že s Trumpem v čele mu tyhle kšeftíky nepokvetou tolik, jako mu kvetly doteď,“ poznamenal mediální odborník. Politicky gramotní posluchači z toho podle něj museli cítit naprosto jednoznačný signál, že podlaha pod Petrem Kolářem v tuto chvíli není úplně nejpevnější. Podle Žantovského bude zajímavé také sledovat, jak se s příchodem Trumpovy administrativy vyrovná vláda Petra Fialy. 

Výkon Barbory Tachecí v rozhovoru s Petrem Kolářem označuje Petr Žantovský za strašidelný. „V Českém rozhlasu působí už dlouho a dělá to stále stejně špatně. Možná by stálo za to, kdyby Český rozhlas nebo jeho Rada zadaly nějakou opravdu objektivní analýzu třeba na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy u profesora Jiráka, nebo tam, kde se dělala analýza vystupování Martina Řezníčka při předvolebních diskusích před prezidentskými volbami u nás a výsledkem byla poměrně objektivní analýza neobjektivního chování moderátora,“ napadá mediálního analytika. Možná bychom se prý divili, k jakým závěrům by taková analýza dlouhodobé práce Barbory Tachecí došla.

Proč nám to pan Tabery neřekl už před třiceti roky?

„Obvykle mi nestojí za to zabývat se výplody, které si člověk může přečíst v propagandistickém týdeníku Respekt, avšak tentokrát udělám výjimku, protože i na v Respektu obvyklou míru absurdity je tento článek, na který chci upozornit, vysoce nadprůměrný,“ nastiňuje Petr Žantovský své další téma. Autorem předmětného článku je sám šéfredaktor Erik Tabery a jde o komentář s titulkem „Musíme si vybrat, na kom má být Česko závislé.“ V článku se podle Petra Žantovského můžeme dozvědět spoustu zajímavých a nových věcí, třeba to, že jako malá země uprostřed Evropy nemůžeme nikdy dosáhnout jakéhosi snu o nezávislosti a jediné, co si můžeme vybrat, je to, na kom tedy budeme závislí. Článek v úvodu zmiňuje začátek politické nadvlády Donalda Trumpa a jeho požadavek na Grónsko a jeho případné využití pro vojenské účely. A Grónsko, které by třeba rádo bylo samostatné, prý určitě samostatné být nemůže, protože na jedné straně stojí malé Dánsko a na druhé silná Amerika. „Rád bych panu Taberymu připomněl takovou drobnost, že Amerika umí, a mnohokrát v historii to ukázala, v uvozovkách ‚vyrobit‘ samostatný stát, který využívá a vyčerpává po vojensko-politické stránce, po stránce těžby nerostných surovin, a přesně o to Spojeným státům v Grónsku půjde,“ reaguje Žantovský. 

Podle mediálního analytika by bylo odvážné tvrdit, že jde o nějakou výhru, když Grónsko zůstane v područí Dánska, nebo se osamostatní. Erik Tabery se podle Petra Žantovského dopustil v článku několika dalších umělých myšlenkových konstrukcí. Například když tvrdí, že nedávný vstup Finska a Švédska do NATO byl volbou tohoto typu závislosti, díky které oba státy nemusejí být závislé na Rusku či se Ruska obávat. Slovenského premiéra Roberta Fica Tabery tvrdě soudí za to, že hraje údajně „ruskou kartu“, stejně, jako ji prý nedávno hrál bývalý český prezident Miloš Zeman. „Tím zároveň říká, že politika mnoha azimutů není možná, že na někom musíme být navázáni a být na něm závislí, že jinak to v dějinách nechodí. Je pravda, že my jsme byli mnohokrát závislí na mnoha silnějších partnerech, ať už to bylo Rakousko, nebo Německo, nebo Sovětský svaz. V devadesátých letech jsme si vytvořili iluzi o nezávislosti; ona tedy ta iluze nebyla jen naše, prošlo tím více evropských států, a proto jsme také uvítali rozpad sovětského bloku a konec studené války. Protože přesně o to nám šlo, o tu nezávislost. A jestliže nám tu pan šéfredaktor Tabery naprosto natvrdo říká, že to byly všechno lži, které jsme si nalhávali, protože jsme v podstatě jenom čekali, až se budeme moci přivinout k pomyslnému prsu matky Evropy nebo matky USA, nebo nějaké jiné silové entity, tak je to velké zklamání,“ soudí Žantovský. Pokud si takovou věc Tabery myslel už v době před třiceti lety, když vstupoval do novinářské profese, vedlo by to podle mediálního analytika k otázkám, zda týdeník Respekt je, nebo není propagandistický, a zda má vůbec nějakou žurnalistickou hodnotu. 

Zajímavé pasáže Taberyho komentáře se týkají i osoby Andreje Babiše. „Vymýšlí naprosté zhůvěřilosti, třeba spekuluje o tom, že Babiš, který má poměrně velké množství podnikání v Německu, odvrhne tyto vazby a nechá se překoupit někým z Východu. To už na mě opravdu působí jako těžká paranoia. Tím spíš, že víme, že Andrej Babiš se v minulosti velice často, například po volbách 2017, choval spíše podle svých německých zájmů než podle tehdy akutních výsledků voleb. To je politika. Ale vymýšlet si tady naprosto konspirační teorie o tom, kdo kam, s kým a komu zanáší, je trestuhodné a do seriózního média to nepatří,“ soudí Žantovský, který říká, že je velmi zvědavý na budoucnost týdeníku Respekt, který byl nedávno vypuštěn ze stáje e.conomia. Její další velký produkt, Aktuálně.cz, dostal před několika týdny posilu v podobě nového konzervativně laděného šéfredaktora Matyáše Zrna. „Jsem zvědav, za jakých podmínek a jak dlouho bude tyhle propagandistické plátky platit, protože je to šíření hloupostí, nesmyslů, často polopravd, nepravd a domněnek. Položme si řečnickou otázku: Má tahle skrumáž nějakou hodnotu pro soudného čtenáře?“ říká Žantovský o Respektu.

Bitva o mediální fosilii

V poslední době jsme byli svědky zániku mnoha tradičních tiskovin, za všechny jmenujme Lidové noviny s jejich více než stoletou tradicí. Ty, stejně jako jiné tiskoviny, nepřežily digitální mediální revoluci a zůstaly pouze na online portálu lidovky.cz. Čísla ukazovala, že provoz tištěných Lidových novin už nedával žádný smysl. „Když se podíváte na statistiky třeba Unie vydavatelů, tak zjistíte, že současné náklady takových těch malotirážních novin jako jsou Hospodářské noviny jsou už spíše v jednotkách tisíc než v desítkách, zatímco třeba v devadesátých letech měly Lidovky, Mladá fronta, Právo a další noviny řádově stovky tisíc prodaných výtisků. Dnes je doba jinde, lidé si jdou pro informace na internet a myslím si, že tištěné noviny ztrácejí dlouhodobou perspektivu,“ říká mediální analytik. Jako určitou cestu k přežití vidí jasnou specializaci přežívajících tiskovin, ale ani to není zárukou úspěchu, jak dokládá třeba zánik tištěného magazínu e15, který se snažil o specializované ekonomické zpravodajství.  

Petra Žantovského tento týden zaujala bitva kolem jedné periodické tiskoviny, který mu připomíná dobu minulého století. Jedná se o spor o Divadelní noviny. Tento titul má již sedmdesátiletou tradici a oklepal se i z pokusu o likvidaci v době komunismu, kdy byl dočasně nahrazen čtrnáctideníkem Scéna. Petr Žantovský poznamenává, že Divadelní noviny jsou dlouhodobě ceněný zdroj informací o českém i zahraničním divadelním prostředí, do kterého přispívali kvalitní autoři jako divadelní kritik Václav Königsmark, letos zesnulý fejetonista a dramatik Aleš Fuchs a mnozí další. „Dějiny přešly a z té Scény se v roce 1992 zase staly Divadelní noviny. Ale už nikdy nenabraly ten starý drajv, protože i toho divadelního publika ubývalo, proměnilo se generačně a nové divadlo s novými formami, včetně takových záležitostí, jako je Nový cirkus a podobně, už oslovují úplně jiné publikum, které si, přiléhavě, chodí pro své informace na digitální média,“ říká Žantovský o tomto úzce profilovaném médiu, které dnes znají hlavně kulturní fajnšmekři. Tanec kolem posledních změn v Divadelních novinách považuje mediální analytik za komický. Domnívá se, že vzhledem k ekonomické realitě musel být tento čtrnáctideník, který nově přechází do podoby měsíčníku, podstatně dotován ze strany státu. Podivné hry se podle něj dějí i v otázce obsazení redakce a jejích vedoucích postů. Tým opustil dlouholetý šéfredaktor Josef Herman a také zkušený redaktor Vladimír Hulec. Nově Divadelní noviny vede Jana Machalická, bývalá šéfka kulturní rubriky oněch dnes již zaniklých tištěných Lidových novin.

Jde o trafiky. K trafikám se už totiž nechodí

„Machalická si tam přivedla spoustu lidé své nebo příbuzné generace. Abychom si nemysleli, že to jsou nějací zelenáči, jedná se o Josefa Chuchmu, Helenu Havlíkovou, Janu Soprovou a další jména, která známe z oblasti divadelní a hudební kritiky dlouhé desítky let,“ říká Žantovský. Neobává se tak o kvalitativní pokles a nechce hodnotit, zda je přeobsazení redakce správné, nebo nikoli. Sám přiznává, že si pro informace z tohoto žánru také často chodí k online zdrojům, kde podstatné věci najde rychleji a spolehlivě, namátkou jde o web Opera plus. „Je to tak správné a je to tak logické. Už nejsme v dobách, kdy jsme širokému publiku vnucovali nějakou ‚vyšší‘ kulturu. Člověk, který baží po nějaké kultuře, si tu svou snadno najde a dnes je snadno přístupná jakýmikoli cestami,“ dodává mediální odborník. Celá probíhající „bitva“ o Divadelní noviny mu proto přijde „jako z antikvariátu“. 

„Nevím, jak dopadne a je mi to vlastně jedno. Myslím, že jde hlavně o to, vyrazit z ministerstva kultury nějaké peníze a udržet trafiky pro nějaké redaktory. Je to celkem legitimní, nemá smysl se nad tím rozčilovat, ale způsob, jak jsou tím zaplavena běžná média – jen v těchto dnech jsem to četl na pěti nebo šesti místech typu Deník N a podobně – vytváří iluzi toho, že jde o problém, který bychom nějak společně měli řešit a že je tady nějaké ohrožení,“ vysvětluje Žantovský podstatu problému. Celý spor považuje za bouři ve sklenici vody, tak typickou pro české prostředí. Jako další příklad podobného vývoje předkládá situaci v oblasti hudebních periodik. Ještě před pár lety vycházelo v trafikách několik hudebních magazínů s velkým počtem stránek. „A kde dnes jsou? No, na internetu. Protože generace jejich čtenářů tam za nimi přijde. Ale do trafiky, aby si koupili půlkilový časopis za 150 korun, tam už nepřijde,“ uzavírá Žantovský.