Pane Žitný, tak nakonec žádné drama. Peter Pellegrini vyhrál celkem jasně. O čem to vypovídá?

Příčiny Pellegriniho vítězství lze rozdělit do několika okruhů. Technicky vzato ve druhém kole získal  Pellegrini hlasy i některých kandidátů z prvního kola ve větším počtu než jeho soupeř Ivan Korčok. Voliči Štefana Harabina, jenž v prvním kole získal 11,73 % a skončil na třetím místě za Korčokem a Pellegrinim, s velkou pravděpodobností a v drtivé většině podpořili ve druhém kole Pellegriniho, stejně tak i voliči maďarské národnosti, kteří v prvním kole volili Krisztiána Forróa. 

Druhým faktorem byla výrazně vyšší volební účast ve druhém kole. Zatímco v prvním kole přišlo k volebním urnám 2,25 milionu ze  4,35 milionu oprávněných voličů (52 %), ve druhém kole to již bylo 2,67 milionu voličů (61 %). Nárůst účasti ve druhém kole o 420 tisíc voličů lze připsat na vrub taktizování  voličů (počkám, kdo postoupí, a pak se rozhodnu), ale je také obrazem silné polarizace  lapidárních narativů „chceme zachování suverenity státu, nezúčastnit se války o Ukrajinu“ na jedné straně versus „pryč s proruskými agenty“ na straně druhé. Obě soupeřící strany se shodovaly přitom v heslu „Jde o všechno!“ s tím rozdílem, že každá z nich si pod tím vykřičníkem představovala diametrálně odlišný obsah. Pro voliče Pellegriniho to byl výraz strachu z amerického a bruselského diktátu, pro voliče Korčoka zase strach z područí Kemlu. 

Třetím faktorem, jenž souvisí s předešlými, je povaha společnosti. Korčok zvítězil pouze v Bratislavském kraji, leč Pellegrini s touto jedinou výjimkou dominoval na celém území Slovenska. Je zde zřetelně vidět, že bohaté a velké městské obyvatelstvo je Korčokova báze, chudší venkov a menší města a obce stála převážně za Pellegrinim.

Na Slovensku je 2 661 obcí s počtem obyvatel do 3 000, v nichž žije téměř 40 % z celkového počtu obyvatel v zemi. I po pětatřiceti letech od změny politického režimu zůstává Slovensko konzervativněji orientovanou společností, nedůvěřuje prudkým změnám a historické zkušenosti ji nabádají k opatrnosti, komu otevřít dveře a komu je zabouchnout. Z toho pramení i nedůvěra konzervativně naladěné části společnosti vůči agresivním metodám,  jakými prosazovali Korčoka politici nynější opozice s masivní podporou médií hlavního proudu propagandy, tzv. mainstreamu, neziskovek a známých osobností z herecké branže.

Přepískli míru únosnosti, dovolili, aby emoce vyhnaly střízlivost, a na to reaguje konzervativec striktním odmítnutím. Vítězstvím Pellegriniho dostal satisfakci, že se rozhodl správně.

Ivan Korčok sdělil, že je „naštvaný“ a že „nezapomene“, že ho nazvali kandidátem podporujícím válku. Má Korčok právo být naštvaný? 

Ten, kdo zná Ivana Korčoka blíže, nemohl být jeho naštvaností překvapen. Ukázal jen, že na funkci hlavy státu, u níž se předpokládá rozvážnost, střízlivý pohled na svět a události i pochopení pro různost a pestrost společnosti, nedorostl. V tom momentu se politicky diskvalifikoval a opět dal další pádný argument těm, kteří jej nepodpořili. 

Jeden český kolega napsal, že na Slovensku nastala „noc dlouhých ksichtů“. Přijali opoziční politici a novináři, kteří podporovali Korčoka, prohru důstojně? 

Přijali ji hystericky, podobně jako poražený Korčok, což za důstojné chování nelze nijak považovat. Ty projevy mají totalitárně konspirativní charakter typu „my nebereme nic než vítězství, a kdo nám ho upírá, je ruský troll“. Neschopnost vnímat a brát fakta jako výsledek jistého procesu, který je nutné zkoumat věcně a poučit se z omylů, je znakem politické nezralosti i lidsky nízké inteligence, neschopné vysadit emoce, zatemňující mozek, což vede v extrému  k tragickým koncům, na něž doplácí celá společnost, nejen oni. Zatažení evropských států do války na Ukrajině je přesně tou demencí, jež nám zde chce diktovat. 

Robert Fico si vyložil výsledek jako podporu pro směřování Slovenska, které nastavila jeho vláda. Pakliže tomu tak je, do jaké fáze vstoupí boj proti Ficově vládě ze strany opozice, médií a umělců? 

To se ukáže v brzké době, zda měli v záloze i plán B, tedy pro případ prohry. Zatím z těch úvodních hysterických reakcí na prohru lze říct, že takový plán neměli, že s porážkou nepočítali, což opět svědčí o jejich nekompetentnosti a nezralosti. Pokud budou pokračovat v této tónině, budou mít zanedlouho problém jak dál. Cesta konfrontace nikam nevede. Nepoučili se, že tři roky vlády premiérů Matoviče, Hegera a Odóra pod ochranným pláštěm prezidentky Čaputové přinesly děsivé výsledky, tragické příběhy, fatální úmrtí, oni chtějí v tomto trendu zběsile pokračovat.

Jenže zároveň ani nemají na výběr. I kdyby hned plán B měli, nemají se kam jinak postavit, než tam, kde jsou, šachovnice je jasně rozdělena. Polarizace nejen na Slovensku, nýbrž v celém západním světě, který ztratil v posledních dekádách oprávnění kázat o demokracii, nemá právě pro to jejich totalitní smýšlení a jednání mírové řešení. Z jejich pohledu, dodávám. Stejně tak, jak nechtějí mír na Ukrajině, nechtějí mír ani ve svých zemích. Vidíme to všude, kam se jen podíváme. To můžeme označit  za jejich plán B.

Vyhrocené výroky a pouliční akce jim nezafungovaly. Venkov se raduje, Bratislava je naštvaná. My jsme to zažili při vítězstvích Miloše Zemana. Tenkrát děti a vnuci nadávali starším a Pražané nadávali venkovu. Je i na Slovensku taková atmosféra? 

Ta hustá atmosféra připomíná devadesátá léta, kdy společnost polarizovala postava Vladimíra Mečiara. Rozhádané rodiny, krach dlouholetých přátelství, je to tu opět jako přes kopírák. Jenže dnes ti, kteří kritizovali Mečiara jako zlo – a důvodů dával on sám víc než dost – nyní oni sami jsou tím Mečiarem. Převzali jeho manýry, nositele jiných názorů nálepkují stejně, jako to dělal on a jeho novináři a politici. Vyhánějí z veřejného prostoru každého, kdo projeví jiný názor, difamují je, lžou, vyhrocují nenávist vůči nim. Jenže tato blízká historická zkušenost praví, že Mečiar po necelé dekádě se sám svými skutky připravil o přízeň většinové části obyvatelstva,  kouzlo osobnosti  přestalo fungovat a musel se poroučet. 

Jaký výkon čekat od Pellegriniho jako prezidenta zejména v zahraniční politice? Válka na Ukrajině neskončí kvůli výsledku voleb na Slovensku, ale jaký může být Pellegriniho přínos?

Jako kandidát na prezidenta prohlásil Peter Pellegrini, že je proti válce. V tom se shoduje s vládou. O zahraniční politice rozhoduje vláda, která ji má ukotvenou v programovém prohlášení, ne prezident. Jeho pravomoci jsou definovány ústavou. Kdyby si vzal zpátky pravomoc zastupovat republiku v otázkách dohodování a ratifikování mezinárodních smluv od vlády, na kterou tuto kompetenci kdysi přenesl prezident Rudolf Schuster, stále zůstává v platnosti, že pokud by chtěl prezident měnit, řekněme, postavení Slovenska v mezinárodních institucích, musel by získat souhlas parlamentu.

Povyk s hrozbou ztráty práva veta v Evropské radě vznikl poté, co bývalý premiér Mikuláš Dzurinda v čase volební kampaně navrhl, aby si nový prezident vzal tuto pravomoc zpátky. Téma vrácení kompetencí prezidentovi si mnozí vyložili jako pokus dát Korčokovi nástroj, aby přispěl k „zrušení práva veta“ v Evropské radě, a vyřadil tak vládu z rozhodovacího procesu. Na sociálních sítích se hned šířily obavy ze ztráty suverenity a téma práva veta se Dzurindovou „zásluhou“ stalo obuškem na Korčoka, jenž nedokázal vyvrátit obavu, že si komeptence nevezme.

Myslím, že strach části voličů z totální ztráty suverenity a Korčokova neschopnost přispěly k vítězství Pellegriniho. Kdyby jasně a zřetelně zaznělo, že právo veta nemá v kompetenci prezident, nýbrž parlament a celému procesu změny musí předcházet otevření klíčových dokumentů Evropské unie, a to za účasti všech členských států, nemusel tento strach hrát takovou důležitou roli ve volbě hlavy státu.

Důležitou otázkou je, jak bude fungovat komunikace premiéra Roberta Fica s novým prezidentem. Určitě bude na kvalitativně jiné úrovni, než byl Ficův vztah s dosavadní hlavou státu, kde dominovala vzájemná nedůvěra a antipatie. Robert Fico má však důvod být vůči Pellegrinimu ostražitý. Po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Pellegrini opustil svého stranického šéfa a nahradil jej v rekonstruované vládě ve funkci premiéra. Založil novou stranu Hlas, rovněž jako Ficův Smer-SSD se deklaruje jako sociální demokracie, uspěl v loňských parlamentních volbách a stal se součástí vládní koalice spolu se Smerem a SNS. Vyneslo mu to křeslo předsedy parlamentu a nyní dosáhl pozice, na kterou sahal před několika lety i Robert Fico, jenž nakonec prohrál v souboji s Andrejem Kiskou. Toto je rámec, v němž oba ústavní činitelé budou muset najít účinný modus operandi a dát staré spory a zrady k ledu. Hrozby na obzoru jsou o hodně větší než jejich pohledy na podíl viny, bolesti a traumata.