Táňa Fischerová proslula před kamerou i na jevišti křehkým a oduševnělým hereckým projevem, kromě divadla a filmu se také intenzivně věnovala charitě a cizí jí nebyl ani svět politiky. Výrazná osobnost nejen české kultury, která zemřela ve věku 72 let, byla čtyři roky poslankyní, před šesti roky se jako nezávislá ucházela o prezidentský úřad. V posledních letech byla nejaktivnější jako předsedkyně Českého helsinského výboru (ČHV). Drobnou ženu se záplavou vlasů, jemnou tváří a vstřícným úsměvem si lidé pamatují například jako dlouholetou moderátorku charitativních Adventních koncertů, které uváděla po boku Marty Kubišovou či Jana Kačera. Naposledy to bylo v roce 2011, o rok později už jako prezidentská kandidátka nemohla. „Raději chodím tam, kde kamery zrovna nejsou. Na takových místech potkáváte dobré lidi,“ tvrdila přitom herečka, pro kterou se pomoc bližním stala důležitou součástí života.

Jedním z nejdůležitějších impulsů pro tento přistup k životu se pro ni stalo narození syna Kryštofa, postiženého po mozkové obrně, o kterého se celý život starala. „Hodně čerpám ze svého syna, je to takové mé zlaté sluníčko, vždycky mi ukazuje, v čem je smysl,“ vyprávěla Fischerová, jež se krátce po Kryštofově narození rozešla s jeho otcem Petrem Skoumalem. „Jsme přátelé. Neopustil nás kvůli Kryštofově nemoci, my měli volnější vztah, rozcházeli jsme se už několikrát předtím,“ řekla k tomu.

Rozsah jejích charitativních aktivit byl přitom velmi široký, stejně jako seznam organizací, v jejichž řadách Táňa Fischerová působila. Lidským právům se věnovala i během let 2002 až 2006, kdy zasedala ve Sněmovně. Z desátého místa kandidátky koalice US-DEU a lidovců ji k mandátu vynesly preferenční hlasy. „Když hájím svá stanoviska, musím občas narazit,“ tvrdila Fischerová, která se stavěla za zájmy kultury, nezávislost médií či za zájmy občanské společnosti. Opakovaně například patřila mezi poslance, kteří navrhovali přijetí zákona o registrovaném partnerství, přijatého nakonec přes veto prezidenta Václava Klause v roce 2006.

„Byly to čtyři roky zápasů. Podstupovala jsem je ochotně, jsem bojovník a vím, proč jsem do politiky šla, ale současně vím, že čtyři roky jsou maximum, pokud člověk nemá trpět frustrací nebo totálně vyhořet,“ vzpomínala na čtyři roky, které strávila v poslanecké lavici. „Jsem opět svobodná a mohu si vybírat, co chci dělat,“ svěřila se po konci mandátu. Kromě charity se věnovala i hereckým aktivitám, učila například mladé adepty divadla a filmu.

Před kamerou Táňa Fischerová příliš příležitostí nedostala, hrála ve filmech Hotel pro cizince (1966), Lev s bílou hřívou (1986) nebo Svědek umírajícího času (1989), objevila se také v seriálu Konec velkých prázdnin (1994). Velkou láskou Táni Fischerové byla také poezie, řadu let recitovala ve Viole a v Lyře Pragensis. Milovnice díla Antoina de Saint-Exupéryho si sama vyzkoušela i psaní, vydala povídky Lydiiny dveře a Bílý den, které daly nahlédnout do jejího vnitřního světa.

„Úmrtí Táni Fischerové mě zasáhlo především kvůli jejímu synovi. Nechci v této souvislosti komentovat její politické názory. Když jsem se s ní kdysi setkala osobně poprvé u ní doma, dala mi do ruky tuhle knížku. A ta mě opravdu navždy ovlivnila. Velmi upřímné a realistické vyprávění o tom, co to znamená, když máte opravdu hodně postižené dítě,“ napsala ke knize Bílý den a k úmrtí Fischerové novinářka Lucie Groene Odkolek.