Mounir právě vytahuje svůj mobilní telefon, aby přes aplikaci WhatsApp svému příteli sdělil, kde se právě nachází. Společně s dalšími asi šedesáti uprchlíky ze Sýrie a Iráku odpočívá před hustým lesem, který leží na okraji srbské vesnice Kanjiža. K maďarským hranicím je to jen pár kilometrů. Najednou vůdce skupiny všem nařizuje uhasit cigarety a vypnout telefony, aby je nemohla vystopovat pohraniční policie. Muži, ženy i děti vstávají a uchylují se do temnoty lesa. Za několik desítek minut vstoupí tito ilegální imigranti do Maďarska, kde z nich chce ovšem zůstat jen mizivé procento. Usadit se chtějí hlavně v Rakousku a Německu. Navzdory tomu maďarská vláda staví na hranici dlouhé 175 kilometrů vysoký plot, který by měl příliv uprchlíků zastavit.

„Hm, pěkný plot. Kolik je asi stál? Říkávám, že najdeme způsob, jak se přes něj dostat. Žádný strach,“ vypráví Mounir. O kus dál vedle něj se ve stínu stromů ukrývají před žhnoucím sluncem tiskař z Bagdádu Hassan a jeho přítel Abbás. Hassan uprchl z Iráku poté, co jej ohrožovala místní milice. Unesla jeho bratra a požadovala za něj výkupné, které nemohl zaplatit. Nyní míří do Belgie, kde hodlá požádat o azyl a zajistit své rodině lepší život. „Ani v dobách války, když nás bombardovali, jsem svoji zemi neopustil. Měl jsem práci a dobrý plat. Teď už jsme toho ale měli dost, nebezpečí bylo všude kolem nás. Když jsme chodili po ulicích, musely se tam mé děti dívat na mrtvoly. Nechtěl jsem, aby vyrůstaly v takových podmínkách,“ svěřuje se Hassan.