Evropa měla podle Kohouta své nejslavnější ekonomické období v 19. století. „To byla Evropa první liga, neexistovala žádná centrála v Bruselu, žádné evropské normy nebo direktivy. Trh fungoval víceméně spontánně,“ vysvětluje Kohout a dodává, že vše fungovalo lépe než dnes i přesto, že ještě neexistoval volný trh zboží.

Dnes jsou jako první liga vnímány Spojené státy a Čína nebo Korea. „Tam se odehrává naprostá většina zásadních inovací, jsou tam nejvýznamnější globální firmy, točí se tam nejvíce peněz,“ pokračuje ve výkladu Kohout. Zásadní je podle něj fakt, že se v USA daří investovat do výzkumu a vědy a jakýkoli nový nápad si poměrně snadno najde své investory.

Evropa je podle Kohouta naproti tomu inovačně velmi vyčpělá. „Německo jede ze setrvačnosti, je to silná ekonomika, ale 30 nejvýznamnějších německých společností bylo založeno v 19 a 20. století,“ upozorňuje Kohout s tím, že stejné je to třeba v Británii.

Jako hlavní problém ekonomického stagnování vnímá Kohout snahu Bruselu o vytvoření centralizovaného superstátu. „Čím centralizovanější stát, tím dále má jeho centrum k tomu, co se opravdu děje v terénu. Americká federální vláda také neřídí všechno, a když se na to tak podíváme, tak americké státy mají v řadě oblastí větší volnost než členské státy EU,“ srovnává dále evropskou a americkou situaci Kohout.

Dalším zásadní problémem pro inovační a investiční růst je podle Kohouta byrokratizace, které je s EU spojená. „Když se běžný podnikatel z nějaké menší firmy, ať už dělá prakticky cokoliv, podívá do různých evropských norem, vyhlášek a tak dále, tak mu z toho zpravidla jde hlava kolem,“ popisuje Kohout. Mladí lidé se raději nechají zaměstnat, než aby zkusili podnikání, které nepřináší žádné sociální jistoty a vlivem všech možných regulí a nařízení je čím dál složitější.

Navíc je podle Kohouta špatně, že se Evropa díky své sociální politice stále více zadlužuje. Měl by podle něj existovat zákon o vyrovnaném rozpočtu. „To znamená, že za normálních okolností, pokud ekonomika roste, by měl být hospodářský deficit povolen pouze v případě války,“ vysvětluje Kohout.

„Česká republika je naštěstí v tomto směru na poměrně dobré pozici, protože ani levicové vlády, které jsme tady měli, nedokázaly nebo nechtěly nechat rozběhnout sociální stát do takových dimenzí, jako se to stalo v Itálii, ve Španělsku, případně ve Francii,“ dodává na závěr Kohout s tím, že náš dluh je v tomto mnohem snesitelnější, zatímco v Itálii se jedná o dluh již téměř neúnosný.