Právník Pavel Hasenkopf takové rozhodnutí nazval „Sofiinou volbou“. V přirozeném stavu bez pravidel, kde platí právo schopnějšího, bude platit, kdo nabídne víc nebo kdo si beztrestně vezme, co potřebuje.

Lidská společnost, nepsaná společenská smlouva, pravidla, jsou podle právníka vždy v zásadě o potlačení přirozeného stavu. Jenže lidská přirozenost má nějakou setrvačnost, pravidla mají nějakou únosnost. „Právo je jako přehrada mezi civilizací a anarchií,“ dodává.

„Pravidla, jaká požadujete, snad lze nastavit v malém měřítku, a neexistuje tam žádné objektivní kritérium, proto by to bylo politické, arbitrární rozhodnutí,“ pokračoval s tím, že společnost, která by taková pravidla nastavila ve velkém, by byla cynickou společností, jež by se brzy zhroutila – od takových pravidel je totiž jen krůček k „povolené délce dožití“. „To je přece nerovnostářské a diskriminační, že někdo umře v 60 a jiný v 80… budeme tedy všechny uspávat v 70?“ táže se.

Pokud by se stanovila nějaká taková pravidla, vyvstává otázka, zda se dodrží tato pravidla, i pokud půjde o vás osobně či vaše příbuzné. „Cílem společnosti má být i to, aby se nikdy nedostala do situace, kdy by musela taková pravidla určit. Protože tahle pravidla by nevydržela setrvačnost k přirozenosti, protrhla by se jako přehrada,“ je přesvědčen Hasenkopf.

„Takže odpověď zní: nikdo by neměl stanovit taková pravidla, protože pokud bychom je potřebovali v praxi, stejně by převážila anarchie,“ dodává právník závěrem.

Advokátka Daniela Kovářová je toho názoru, že odpovědi na tyto otázky nelze v dnešní době nechat otevřené, byť jejich nalezení není ani jednoduché, ani nekontroverzní.

Vyžaduje to prý podobné uvažování a přístup, jaký s sebou nese vývoj a testování samořiditelných vozidel. „Podobně jako nelze nechat odpovědnost na programátorech, nemůžeme se odpovědím na výše uvedené otázky vyhnout jejich popřením nebo odmítnutím o řešení uvažovat,“ upozorňuje.

Stejně tak je „vrcholně zbabělé“ zbavit se přemýšlení nad odpověďmi přenesením odpovědnosti na zdravotnický personál nebo ošetřujícího lékaře. „Tento přístup totiž vedle přílišné zátěže zdravotníků a jejich morální odpovědnosti vyvolává též nepředvídatelnost a riziko následných sporů o náhradu škody,“ podotýká advokátka.

Nutností jsou proto společenské debaty, vypracování úvah a filozofických, etických, morálních i právních východisek a posléze jejich předložení Parlamentu ČR, který by zásady a postupy schválil ve formě zákona.

Lékaři a zdravotníci i tak budou ve značně obtížné situaci. „Hippokratova přísaha jim ukládá činit v každé situaci vše pro záchranu každého jednotlivce,“ připomíná Kučerová. Přijatá legislativní doporučení by proto měla obsahovat také výjimky pro výjimečné okolnosti a zdůrazňovat pochopení pro nestandardní řešení ve vysoce zátěžové situaci.