Velmi aktivní liberecký Parlament mladých si ve středu pozval do V Klubu dva významné hosty. Politického geografa Michaela Romancova z Univerzity Karlovy a Metropolitní univerzity Praha a generála Petra Pavla, jenž byl v letech 2012 až 2015 nejvyšším vojenským představitelem – náčelníkem Armády České republiky. Poté ještě povýšil, v letech 2015 až 2018 působil jako předseda vojenského výboru NATO. Jako první zástupce ze zemí bývalé Varšavské smlouvy stanul v nejvyšší vojenské funkci Severoatlantické aliance. Tématem debaty bylo, kam Česká republika směřuje, zda na západ, či na východ.

Nebezpečná je představa, že můžeme být neutrální

První otázka mladé moderátorky na oba pány tedy zněla, jak se od sebe Západ a Východ odlišují. Michail Romancov nejdříve upozornil na aspekt geografický. „Ten se může jevit problematicky, protože Česko leží uprostřed Evropy. Takže si můžeme nalhávat, že můžeme být součástí západu, východu, severu nebo jihu. V politickém slova smyslu je nebezpečná představa, že můžeme být neutrální,“ domníval se. Ve skutečnosti jsme dle jeho slov až na období v letech 1948 až 1989 ve smyslu politickém, kulturním a civilizačním součástí Západu. „V okamžiku, kdy jsme přijali latinské křesťanství, jsme se stali součástí Západu. Byli jsme součástí Svaté říše římské i Rakouského císařství, které bylo plnohodnotně integrováno do toho, co označujeme za Západ. Když se v roce 1867 Rakouské císařství rozdělilo na Rakousko a Uhersko, byli jsme v Rakousku, tedy té západnější části. Součástí Západu jsme byli i za první republiky a až po řadě nešťastných událostí jsme propadli představě, že můžeme být mostem mezi Západem a Východem. Což trvalo jen krátkou dobu a nakonec jsme se stali součástí sovětského bloku, což bylo ztělesněním toho, co byl Východ,“ objasnil v historické exkurzi.

„Pro mě je označování Západ, Východ také synonymem toho, jak často propadáme zjednodušování. Za minulého režimu jsme patřili do sféry vlivu Sovětského svazu, byli jsme součástí Varšavské smlouvy. Všechno na západ od nás byl označováno za špatné, naopak vše z východu bylo dobré. Mělo to tak trvat na věčné časy. Netrvalo to na věčné časy. Situace se obrátila, dnes se považujeme za součást Západu. Máme často tendenci přeceňovat význam těchto pojmů. Jako by všechno, co přichází ze Západu, bylo nejlepší a vše, co přichází z Východu, bylo hrozbou, případně samá negativa. Myslím, že bychom měli – protože žijeme ve střední Evropě – najít takovou zlatou střední cestu. Nemyslím tím, abychom byli nějakým mostem, na to dle mého nemáme. Ale abychom dokázali vnímat věci objektivně,“ konstatoval generál Petr Pavel.

„Říkali jsme si, že chceme být součástí Západu proto, že je to společenství demokratických, svobodných zemí, které se řídí právem a pravidly a snaží se je dodržovat v praxi. Že není vše ideální, je jasné. Tak jak nejsme ideální my, nejsou ideální ani naše výtvory. Stejně tak bychom se měli dívat na ten Východ realisticky a vnímat to, že v dnešní době Rusko, ale i Čína nejsou svobodné země. Nejsou to země, které by respektovaly lidská práva ani vlastních obyvatel, natož těch, kteří žijí mimo jejich hranice. Jsou to země, které mají zájmy, které nejsou úplně v souladu s našimi. Takže bychom měli být vůči těmto zemím obezřetní, aniž bychom je zatracovali v duchu toho dělení na bílou a černou,“ řekl generál, který i vysvětlil, kde leží pomyslná hranice mezi Západem a Východem. „Co označujeme za Západ, je společenství demokratických zemí, co označujeme za Východ, jsou země s autoritativními režimy na jiných principech, než je demokracie.“

Patříme na Západ, jsme demokratická země

Poté se řeč stočila k tomu, jak atraktivní pro nás Západ je (a byl).  V  devadesátých letech byl nesporně hodně. „Pro nás, co žili v minulém režimu, bylo Československo šedivé a zčásti i nudné. Atraktivita Západu byla téměř ve všem. Džíny, cestování, muzika. Tohle vše nás na Západu lákalo. Jakmile se to stalo součástí našich životů, tak nás začalo pálit dobré bydlo a začali jsme hledat mouchy i na tom, co jsme předtím považovali za naprostý idol,“ upozornil Pavel.