Ten připomněl dvacítce přítomných, vesměs městských a obvodních zastupitelů a radních: „Před národním muzeem v Praze přinesl oběť nejvyšší Jan Palach. O něm máme řadu dokumentů včetně tří klíčových dopisů, takže víme, proč svoji oběť přinesl. V dějinách bylo pak dlouhé nic a poté přišly další zápalné oběti, například Jan Zajíc. Přiznávám, že ani já sám, který se o historii našeho města zajímám, jsem až do minulého roku nevěděl, že den po smrti Jana Palacha zde v Plzni přinesl svoji oběť nejvyšší Josef Hlavatý. Řekl jsem si, že bychom k padesátému výročí měli něco udělat.“

Oběť nejvyšší…

Životní osudy Josefa Hlavatého nebyly podle primátora přímočaré. „Byl starší než Jan Palach, žil zde v Plzni… Neměl štěstí ve svém rodinném životě. Měl s manželkou dvě děti. Až do srpna 1968 neměl vyhraněné politické názory, nebo alespoň tedy o tom nemáme žádné zprávy, že by se veřejně angažoval. Okupace Československa sovětskými vojsky jej ale hluboce zasáhla. Víme, že se aktivně podílel na obraně Českého rozhlasu Plzeň, strhával orientační tabulky, což byl v tehdejší době jeden ze způsobů, jak stěžovat život okupantů. Psal plakáty a bylo zřejmé, že v něm okupace zanechala stopy,“ popisoval jeho aktivity v době sovětské okupace Baxa.

„V osm hodin večer vylil na sebe dva litry petroleje, které si vyzvedl u svých rodičů, zapálil se, a vyjádřil tak své stanovisko. Byl tady zcela sám, že je tady hořící postava, se lidé dozvěděli díky telefonu někoho z lidí z domů zde naproti. Přijela sanitka, byl odvezen do nedaleké vojenské nemocnice. Josef Hlavatý patří mezi ty klíčové oběti roku 1969 a je opravdu následovníkem Jana Palacha,“ připomněl Baxa. „Jeho ošetřující lékař policii vypověděl, že když se Josefa Hlavatého ptal, proč to udělal, proč se tak drastickým způsobem zranil, tak Josef Hlavatý, byť těžce zraněn, vykřikoval, že je to na protest proti sovětské okupaci, že nemá rád Rusáky. A poté na následky těžkých zranění zemřel. Má tedy rozporuplný životní příběh, je člověkem z jiného těsta než Jan Palach, ale klíčové svědectví, které máme z toho dne, 20. ledna 1969, nám dává směr, abychom počítali Josef Hlavatého mezi lidi, kteří vyjádřili nesouhlas s okupací, i přestože nemáme žádné další prameny.“

Jak je snadné zapomenout a těžké zavzpomínat

„Dodám ještě důležitou věc,“ konstatoval v závěru svého krátkého vystoupení za mrazivého odpoledne primátor Baxa: „To, že Josef Hlavatý zcela zmizel z našeho historického povědomí, bylo dáno především tím, že jeho zápalná oběť vyvolala velikou reakci. I tehdejší prezident Ludvík Svoboda, který se snažil uklidnit atmosféru v zemi po smrti Jana Palacha, ve svém proslovu den poté říkal. ‚…teď mi přišla zpráva, že i v Plzni se zapálil nějaký mladý muž. Nedělejte to…‘ To je doklad toho, že oběť Jana Hlavatého součástí toho povědomí byla, ale potom tehdejší policie, Státní bezpečnost, Ministerstvo vnitra rozšířily zprávu, že Josef Hlavatý byl alkoholik, rozvedený člověk v depresích, a přišily mu tuto nálepku, a tím se jim jej povedlo z obecného povědomí vymazat. Co se nepovedlo tou lží o studeném ohni Jana Palacha, tak se podařilo složkám tehdejšího režimu u Josefa Hlavatého, který pak vlastně na padesát let z dějin zmizel.“

„Sešli jsme se proto, abychom tuto nespravedlnost svým způsobem napravili, abychom Josefa Hlavatého vrátili do našeho povědomí. Byť o něm máme málo informací, tedy myšleno motivů, proč tuto věc udělal, je jasná jedna věc – tento člověk ve svých pětadvaceti letech zvolil způsob protestu, který je drastický, chtěl tím určitě něco říci, a z té dávné doby k nám stále mluví,“ ukončil svůj proslov primátor plzeňské metropole a poslanec za ODS Martin Baxa.