Když hoteliéra z Ostravy vytočila protiprávní okupace Krymu, nad kterou mezinárodní společenství přimhouřilo oko, rozhodl se jít vědomě za hranu: Vyvěsil ceduli, že neubytuje žádného Rusa, pokud písemně neprohlásí, že s anexí nesouhlasí. „Když to hoteliér dělal, muselo mu být jasné, že Rusům jako zákazníkům těžce křivdí,“ podotýká právník Suchomel s tím, že právě ta křivda však byla podle Suchomela „kořením protestu“.

V minulém týdnu se hoteliéra zastal Ústavní soud a obrátil tím proti sobě obrovskou vlnu hněvu. Je to prý nejhorší nález ctihodné instituce za třicet let. Soud údajně legalizoval diskriminaci, po Rusech teď budou nutně následovat černoši, homosexuálové nebo ženy. „Problém této masivní kritiky je v tom, že si na rozdíl od Ústavního soudu nevšímá motivace hoteliéra, která je na příběhu nejpodstatnější,“ zdůrazňuje právník.

Za hranu šel vědomě, s cílem upozornit na bezpráví. Zbývá tak prý vyřešit už jen to, jestli to poněkud nepřehnal. Suchomel dává za příklad, že právo železničáře nevypravit vlak, když ho naštve premiér, je chráněné ústavně. Z původního pojetí stávky zaměstnanecké, která směla začít až po krachu kolektivního vyjednávání, se postupně vyklubalo široké právo na stávku politickou. Ustanovení zákoníku práce o porušení pracovních povinností se proto nepoužije.

Zato přirovnání ostravského hotelového happeningu ke stávce je podle Suchomela snahou vymezit pole, na kterém by se měla diskuse o tomto vědomém excesu pohybovat. „Vyvést ji z bludiště dohadů, zda obchodník ve svém byznysu nepoškodil konkrétní zákazníky, tam, kam patří – k debatě o mezích oprávněného politického protestu,“ uvádí právník.

To je podle právníka otázka osobní citlivosti, politické i hodnotové orientace diskutujícího. Doleva tíhnoucí příznivec širokého pojetí politické stávky by se prý měl hoteliéra zastat. Ústavní soud ho podržel naopak z pravých pozic – podnikání je širším výrazem práva vlastnit majetek a vlastník-podnikatel skrze ně může zlepšovat svět dle svých soukromých preferencí.

Není se co divit, že se dva sousedé, kolegové, ale ani spolustraníci či ústavní soudci neshodnou v posouzení jemných nuancí protestu, který nikomu neublížil. „Ústavní soud v tomto případě udělal správně, že se zabýval pravou motivací protestujícího,“ míní Suchomel. „Nepokládal si otázku jen tak, zda Rus a Američan dostali na trhu stejné pokoje. Věděl, co hoteliér udělal – nebyl to obchodní krok, ale politická demonstrace,“ glosuje přístup Ústavního soudu.

V otázce osobní citlivosti k tomu, kdy už se dají obecně závazná pravidla včetně zákonů „vyřadit ze hry“, má nicméně autor tohoto textu mírně blíže k soudci, který s verdiktem nesouhlasil a do svého odlišného stanoviska napsal: „Vše je nakonec vždy otázkou míry.“ Míra se v tomto případě musí nabírat hlavně poměřováním významu dvou proti sobě stojících zájmů.

Jedním je zájem českého soukromníka vyjádřit se k mezinárodní politice, druhým právo ruských občanů na to, aby se k nim zdejší podnikatelé nechovali jako ke kusu hadru na základě znaku, který si většina z nich nevybrala – příslušnosti ke státu.