Úvodem rozhovoru Mašínová vzpomíná na zatčení svého otce v roce 1941. „Když se naposledy před svým zatčením v roce 1941 sešel s maminkou, řekl jí, že má asi poslední možnost odejít. Kruh se kolem nich uzavíral čím dál víc. Ale musel by jít do SSSR. A řekl jí: do Sovětského svazu nikdy – i když věděl, že domácí odboj je smrtelně nebezpečná fronta. To je důležité pro pochopení, proč mí bratři se strýcem Ctiborem Novákem pak zahájili odboj. My jsme byli dost informovaní o tom, co je Sovětský svaz zač,“ podotýká Mašínová.

Původní text ZDE.

V posledním dopise dětem mimo jiné otec vyzýval k tomu, aby bojovali za svobodu vlasti. „A ještě jedna věc: V Poděbradech bratři pomohli uprchnout dvěma ruským zajatcům z transportu a za pomoci statečné babičky je ukryli doma. Jeden se pak dostal k partyzánům, druhý, Stěpan, odmítal odejít, i když kolem už procházeli Rusové. Padl dokonce před matkou na kolena a prosil, aby si ho vzala. Věděl, že Stalin má vojáky, co padli do zajetí, za zrádce. Nakonec slíbil, že se nám ozve, a odešel. Nikdy jsme o něm už neslyšeli,“ vypráví také Mašínová, co vedlo její bratry k odboji proti komunistům.

Podle ní se po válce věřilo, že nás Sovětský svaz osvobodil, bylo to však všechno umělé. „Už od stanovení dělicí čáry na Jaltě. To byl ten obrovský historický malér této země,“ dodává Mašínová. 

Bratři i ona vždy odmítali polaritu „hrdinové, nebo vrazi“. Své aktivity vnímali jako povinnost, právě podle poslední vůle svého otce. „Tam je základ: nebuďte otroky! A my jsme jimi nebyli, opravdu ne. I bratři použili násilné prostředky, já to uznávám – ale vyvolali to všechno přece komunisté. Oni s brutalitou a krutostí začali,“ myslí si Mašínová.

Jí osobně nyní vadí, že se 50. léta v současné době nepřipomínají. „Přitom to je základní věc, nejdůležitější, odstup dvou generací dělá své. On se zdůrazňuje jejich přechod do Berlína, ale o ten nešlo. Důležitý je záměr. Neodcházeli jako exulanti, počítali, že se vrátí a pomůžou osvobodit tuto zemi. Proto v USA vstoupili do vojenských škol. Byli hodně zklamaní, když mlčení Západu během potlačení protikomunistického povstání v Německu a Maďarsku ukázalo, že k žádnému osvobození nedojde,“ zmiňuje Mašínová. 

Ta se v současné době soudí o část lošanského statku, který před válkou patřil otci. Jde o část po jejích bratrech, kteří neměli české občanství, a proto jim ji stát nevrátil. „Ústavní soud případ vrátil na začátek, k okresnímu soudu do Kolína. Soud to předal pozemkovému úřadu v Praze. A z úřadu mi přišlo vyrozumění, že je možnost dohody. Je tristní, že se to celé tak vleče, ale teď mi z pozemkového úřadu rychle a slušně odpovídají, dodržují lhůty, to budí naději. Chtěla bych v Lošanech udělat malé otcovo muzeum. Z rodiny už tu nikdo blízký nežije, jsem poslední blízký potomek, který může zachovat to, co mí předci vybudovali,“ řekla.

Závěrem se rozlítila nad tím, že po roce 1989 nedošlo k „vypořádání se“ s komunisty. Nebyl zde podle ní zjednán ani náznak norimberského procesu. „Podívejte se, jak ti zločinci žijí,“ rozčílila se nad tím, že v demokratickém parlamentu máme komunistickou stranu, jež má dokonce pozici místopředsedy parlamentu. „Tak co máme za demokracii, prosím vás?“ ptá se. „A velice ambivalentní vztah mám k Václavu Havlovi, který tehdy velmi vystupoval proti zrušení KSČ i proti nahlížení do svazků StB,“ dodala s tím, že Havel byl sice nadaný a velice talentovaný člověk, ale neměl dělat politiku. „Bratři ho poznali jako ctižádostivého. Proto mu asi šlo o prezidentství, ale neměl na to nikdy přistoupit. Když se z někoho začne dělat kult, tak ho to kazí. A byl to i jeho případ, z něj kult udělali. Jak začala komedie ‚nejsme jako oni‘, věděla jsem, že to bude špatné, podivná se nám zdála i restituce Lucerny a Barrandova. Kompromisy, co udělal po hrůze bolševismu, vyjednání přechodu moci s Čalfou, tak to tedy prosím ne. Z toho jsem byla zděšená,“ uzavřela.