Česká televize představila od počátku roku nový publicistický pořad Události, komentáře týdne. Komentářový formát nabízí „netradiční formou“ něco mezi klasickými večerními Událostmi, komentáři, které mají nabídnout expertní vhled, a satirickou týdenní bilancí, kterou třeba na Slovensku roky zajišťoval pořad Sedem, ve kterém se střídali elitní komici a satirici.

V posledním díle UKT obstarali tuto roli Světlana Witowská, Michal Horáček, geolog a filozof Václav Cílek, internetový komik Luděk Staněk a influencer Svatopluk Barek, autor projektu Generace AI.

Jedno z témat, které pětice komentovala, představila moderátorka slovy: „Ústavní soud napsal nový příběh svobody slova. Zrušil rozsudek nad Ladislavem Vrabelem, který byl pokutován za nesmyslné prohlášení, a to o českém jaderném útoku na Rusko. Soud označil jeho slova za politický projev a připomněl, že svoboda projevu, i když někdy přehnaná, je pilířem demokracie. Pokud obětujeme svobodu slova v boji za demokracii, ztratíme to, co chráníme,“ citovala z rozsudku.

V reportáži pak byl Vrabel představen zcela jinými výroky, než řešil soud, ve kterých mluvil o tom, že bychom se měli zbavit vlády pracující pro Brusel a Washington, nebo o „řízeném předání moci, kterému se říká sametová revoluce“. Tyto výroky pak byly spojeny s jeho procesem a slovy samotného Vrabela na soudní chodbě, že byl odsouzen za kritiku této vlády.

Záběry ještě dobíhaly, a Světlana Witowská už se bez vyzvání chopila slova: „O tom se mu ani nesnilo, že bude v televizi tolik času, a že o něm budeme diskutovat v neděli večer,“ chytala se za hlavu a žádala, aby se o Vrabelovi vůbec nemluvilo a šlo se k dalšímu tématu. Ostatní hosté to kvitovali přikyvováním. „Tenhle člověk se vůbec ve veřejnoprávní televizi nemá objevit. Vůbec,“ vytkla moderátorce.

„Já jsem teprve teď zjistil, že existuje nějaký pan Vrabel,“ podivoval se Václav Cílek, protože zpravodajství, kde se takoví lidé vyskytují, nesleduje z důvodů duševní stability. Vzpomněl si však na seriál, ve kterém se mladý člověk postupně radikalizuje k násilí. Rafinované ohýbání pravdy je tím, co jej trápí nejvíce, ale přehrané Vrabelovy výroky mu přijdou jako jednoznačně lživé.

Influencera Bartka zaujala v nálezu soudce Langáška pasáž, ve které píše o sociálních sítích jako o „tržišti idejí“, kde se ty pravdivé prosadí svými argumenty. „Ale já na těch sociálních sítích vidím, že to vůbec není pravda,“ namítl. Jsou podle něj už studie na to, že lži a nenávist jsou na sociálních sítích daleko populárnější, než pravda.

Michal Horáček klidnil atmosféru citací z Listiny práv a svobod, že svoboda slova je jedním z nejdůležitějších konceptů demokracie, ale není absolutní. Jeho přístup je takový, že věci, na které se svoboda slova nemá vztahovat, jsou vyjmenované coby výjimky, a tak bychom je měli brát. „Jakmile sklouzneme dál a budeme trestat takové bláboly tohoto pána, tak kde se to zastaví,“ ptal se pamětník žurnalistiky před rokem 1989 a varoval před zneužitím.

V další debatě Witowská o Vrabelovi pronesla, že „je to prostě šílenec“, Václav Cílek přidal svou definici teroristy jako člověka, který „nechce zabít moc lidí, ale chce se dostat do televize“ a v tom bychom jim neměli pomáhat.

„Bavit se s člověkem, který si nechal natisknout tričko a teď tvrdí, že je největší obhájce svobody projevu v Čechách?“ vydal Luděk Staněk s grimasou vyděšené citoslovce.

Když začnete stavět hráze...

Proti debatě vysílala Česká televize na programu ČT 2 film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt o soudním boji vydavatele pánských časopisů za právo bavit čtenáře nahotinami a oplzlými vtipy.

Díky tomu se jednou z hlavních postav filmu stává jeho advokát Isaacman, který zhruba ve stejném čase, kdy Václav Cílek mluvil o teroristech, co chtějí do televize, pronáší v soudní síni toto varování: „Když začneme stavět hráze něčemu, co bychom mohli považovat za obscénní, můžeme se jednoho rána probudit a zjistíme, že hráze jsou i tam, kde jsme je vůbec nečekali,“ znělo z veřejnoprávní obrazovky.

Film vysílaný s ohledem na prostředí nočních klubů až po 22. hodině ale teprve začínal, takže tento soudce magnáta odsoudil k dlouholetému vězení. Až na konci filmu a celého boje advokát čte Flyntovi stanovisko Nejvyššího soudu USA, že „svoboda slova nemá význam jen pro svobodu jednotlivce, ale je také základní podmínkou pravdy a životaschopné společnosti“.

Krátce před nedělní půlnocí se tak tímto monologem uzavřel týden, ve kterém se v Česku také intenzivně řešilo stanovisko nejvyšší soudní instance, zabývající se tématem svobody slova.

Senát ústavních soudců Langáška, Jirsy a Wintra dostal na stůl ústavní stížnost, kterou advokát Radek Suchý podal s mandátem Ladislava Vrabela, odsouzeného třemi soudy za spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy. V první instanci dokonce k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem na 18 měsíců.

„Tomáš Langášek, dnes soudce Ústavního soudu, se dříve jako soudce Nejvyššího správního soudu postavil za svobodu a právo i v době covidové, kdy jeho senát jako první zrušil mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví pro nezákonnost,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz docent Zdeněk Koudelka, ústavní právník, kterého v minulosti chtěl Václav Klaus rovněž navrhnout na ústavního soudce.

Fotogalerie: - Vlastenecká síla

Takže jestli vám to nedochází...

Důvodem celého procesu bylo Vrabelovo prohlášení ve videu, zveřejněném na sociálních platformách Facebook a YouTube, ve kterém komentoval úvahy politiků o válce s Ruskem, ve spojení s právě tehdy probíranou akvizicí stíhaček F-35, kdy v debatě zaznělo i to, že tato letadla jsou schopna nést jaderné hlavice.

Vrabel tato dvě témata spojil dohromady a v jeho pravidelném vysílání zaznělo:

„Tak naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udělat naše vláda. Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout. Protože jestli todlencto naše vláda udělá, tak ruská strana ten útok bude opětovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku. Takže jestli vám nedochází, o co se snaží paní ministryně Jana Černochová, a nechává vás to klidně sedět na židli, tak seďte na gauči a užijte si těch posledních pár měsíců života. Nevím, jak jinak bych to ještě vysvětlil.“

Výrok byl podle žalobce ještě umocněný slovy, že „vláda rozjíždí válku“.

Obvodní soud pro Prahu 1 jej za to dvakrát odsoudil, v prvním případě Městský soud v Praze rozsudek vrátil, ve druhém zásadně snížil trest na pokutu 10 tisíc korun. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Následovala tedy ústavní stížnost. Sám Vrabel totiž celou dobu argumentoval, že jeho slova byla zjevně hypotetická a nadsazená a reálně nemohla sama o sobě v nikom vyvolat strach z války, jak tvrdil žalobce.

Fotogalerie: - Palachova a Toufarova nová pamětní deska

Kuriozitou případu byl nevídaný procesní úkon soudce prvního stupně, který konstatoval nepravdivost Vrabelova výroku na základě dotazu na Úřad vlády, zda se chystá jadernými zbraněmi útočit na Rusko. Z vlády mu odpověděli, že nic takového nechystají a soudce tak označil Vrabelův výrok za nepravdivý, což je nezbytná podmínka, aby byl poplašnou zprávou.

Ústavní soud se pozastavil rovněž nad důkazem v podobě dopisu „znepokojeného občana“, který zaslal soudu z vlastní iniciativy až v průběhu řízení a popisoval v něm, jak jej Vrabelův výrok znepokojil. Soud tento dopis použil k prokázání, že Vrabel vážně znepokojil část veřejnosti. I to byl jeden z důvodů, proč odsuzující rozsudek nad Ladislavem Vrabelem zrušil.

„Nález Ústavního soudu z 11. 3. 2025 ve věci Ladislava Vrabela je obranou svobody projevu v čase, kdy ji různé státní orgány omezují. Ústavní soud jasně poukázal, že politické výroky nelze kriminalizovat, ale jsou součástí svobody projevu jako zásadní a trvalé hodnoty v demokracii,“ říká pro ParlamentníListy.cz ústavní právník, docent Zdeněk Koudelka.

Rejžek a Vrabel

Nejvyšší státní zastupitelství se na žádost Ústavního soudu vyjádřilo, že „stěžovatelova svoboda projevu byla omezena v souladu se zákonem, omezení sledovalo legitimní cíl v podobě ochrany veřejné bezpečnosti a bylo nezbytné, neboť šlo o naplnění naléhavé společenské potřeby, aby ve veřejné debatě nebyly tolerovány poplašné nepravdivé výroky vzbuzující vážné znepokojení obyvatelstva“, doplněné varováním, že strach je zhoubný.

Ústavní soud hned na úvod svého nálezu konstatoval, že ochrana svobody slova se z podstaty musí týkat nejen slov přijímaných příznivě, ale i slov šokujících, znepokojujících nebo zraňujících. Při té příležitosti vzpomněl známý nález v kauze Rejžek vs. Vondráčková, ve kterém kdysi podpořil právo hudebního novináře na tvrzení, že za úspěšnou kariérou zpěvačky před rokem 1989 stála hudební mafie.

Případná omezení jsou výjimkou z pravidla, a proto musejí být vždy interpretována maximálně restriktivně. Pokud jde o trestní stíhání, musí být důsledně uplatňován princip ultima ratio, tedy že trestní stíhání je až krajním prostředkem, pokud není možné řešit věc jinak.

Vznikla by „autorizovaná pravda“

Ačkoliv má svoboda slova chránit každý projev, obzvlášť obezřetně je třeba podle Ústavního soudu přistupovat k projevům politickým, které se dotýkají politiky, ale i celospolečenských témat. „Tyto projevy požívají nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se beze strachu z postihu k věcem veřejným je klíčová pro řádné fungování demokracie,“ stojí v nálezu.

Ústavní soud připouští, že téma ochrany demokracie a dalších hodnot před vnitřními i zahraničními útoky je aktuálně důležité. A stát nepochybně má právo se těmto útokům bránit. Při debatě o tomto tématu je ale nezbytné pamatovat na klíčový význam svobody slova. Ta jako klíčová součást ústavního pořádku „musí být chráněna i ve světle výzev, jež s sebou přinášejí moderní technologie v kombinaci s riziky spojenými s šířením dezinformací“.

„To platí o to více právě u projevů politické povahy, u nichž je potřeba mít na paměti, že každým (byť i přípustným) omezením takových projevů může dojít k erozi přesně těch hodnot, k jejichž ochraně měla omezení sloužit. Řečeno jinak, obětuje-li se v boji za demokracii svoboda projevu, nebude již za co bojovat,“ konstatuje Ústavní soud.

A považuje za nutné zdůraznit, že ani šíření dezinformací není vyňato z práva na svobodu slova a není možné jej bez dalšího omezovat a postihovat. Pokud by tomu tak bylo, vznikala by tu veřejnou mocí absolutizovaná a autorizovaná kategorie pravdy, která by fakticky potlačovala úsilí o hledání pravdy skutečné. Ta totiž z povahy věci musí být předmětem neustálého ověřování.

Konstituční tribunál se staví za koncept sociálních sítí jako „tržiště idejí“ a odkazuje na studii z roku 2017, podle které se dezinformační příspěvky sice na sociálních sítích šíří s velkou rychlostí, ale na druhou stranu mohou být stejně rychle rozptýleny a vyvráceny, takže není nezbytné jít krajní cestou kriminalizace.

Ústavní soudci upozorňují, že je třeba rozlišovat mezi tvrzeními skutkovými a hodnotícími, u kterých se z podstaty musí počítat s tím, že skutečnost nějakým způsobem více či méně volně interpretují. A náleží jim proto vyšší ochrana. Připouští existenci „hybridních výroků“ mezi oběma kategoriemi, ale jako vodítko pro toto hodnocení Ústavní soud výslovně zmínil postoj Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého je třeba výroky týkající se veřejného zájmu považovat spíše za hodnotící, nežli za skutkové.

Výklad Ústavního soudu velmi ocenila Společnost pro obranu svobody projevu. „Především s ohledem na to, že nikoho nelze trestat za jakkoli absurdní předpověď do budoucna,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz její ředitel Vlastimil Veselý. „Zatímco nepravdivá zpráva o požáru v zaplněném kině může být poplašnou zprávou, těžko tak lze kvalifikovat výrok, že někdy může hořet,“ souhlasí.

Nic tajného, jen interpretace

Další část nálezu je věnována pojmu poplašné zprávy, za jejíž šíření byl Vrabel odsouzen. Připomíná, že jde o omezení svobody projevu, akceptované po celém světě. V Česku je ale třeba vycházet ze zákonné definice poplašné zprávy, které se dopustí ten, kdo „úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá“.

Typově se jedná o falešné poplachy, lživé nahlášení bomby a podobné přečiny, u kterých je trestní povaha celkem široce akceptována. Jsou definovány nepravdivostí, úmyslem a vážně vnímaným znepokojením ostatních lidí, které může přerůst v paniku nebo jiné ohrožení. V nálezu bylo také zdůrazněno, že hrozba musí být relativně bezprostřední.

Ústavní soudci připouštějí, že může hypoteticky nastat situace, kdy by intenzity šíření poplašné zprávy mohlo dosáhnout rozšiřování nějakého typu dezinformace. V další části nálezu proto obsáhle rozebírají, zda ji lze vztáhnout na vysílání Ladislava Vrabela.

Soudci konstatují, že šlo o projev politické povahy, projev odpůrce vlády, kritizující její politiku, konkrétně akvizici letounů F-35. Rovněž podotýkají, že Vrabel nezveřejňoval žádnou tajnou informaci, pouze učinil vlastní interpretaci veřejně známých skutečností.

„Pokud z toho následně vyvodil (ať už vážně, či s nadsázkou), že vláda chce zaútočit na Rusko jadernými zbraněmi, jde o tvrzení hybridní povahy, které má nicméně navzdory přítomným prvkům dezinformace blíže názorovému soudu než konstatování faktu, a jako takové je nelze zjednodušeně prohlásit za nepravdivé ve smyslu skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy,“ uzavírá nález.

Názor, že šíření informací může být kriminalizováno jako šíření poplašné zprávy tehdy, jde-li o falešné oznámení o uložení bomby na nádraží nebo ve škole anebo tehdy, když někdo v divadle či kině zařve hoří a způsobí paniku, oceňuje i docent Koudelka. „Pokud jde však o projev, který je politickou kritikou vlády a v tomto případě kritikou militaristické válečnické vládní politiky, pak nemůže být kriminalizován, byť by i byl nadnesený či nepravdivý. Je to součást demokracie,“ shrnuje výrok Ústavního soudu.

Diskuse jsou vyhrocené, obyvatelstvo je s tím srozuměno

Ve vztahu k průběhu řízení si ÚS neodpustil komentář ke korespondenci soudce prvního stupně s Úřadem vlády, který „překvapivě“ sdělil, že jaderný útok na Rusko nechystá. „Nejenže je samozřejmě zcela vyloučeno, že by vláda strategické plány tak zásadního významu (bez ohledu na to, jak absurdní se orgánům činným v trestním řízení mohou jevit) sdělila soudu v trestním řízení. Tento kromobyčejně žinantní způsob prokazování nepravdivosti tvrzení může mít ve vztahu ke kritice vlády a interpretaci jejích kroků silný odrazující účinek,“ varuje Ústavní soud.

Takovým přístupem se podle něj nepřiměřeně posiluje vliv vlády na trestní řízení, což je věc i s ohledem na naši historickou zkušenost nežádoucí.

A rovněž připomněl, že v rámci debaty o ukrajinské válce se s informacemi podobného typu lze setkat na obou stranách. Tvrzení, že Rusko bude chtít po obsazení Ukrajiny zaútočit za členské státy NATO zaznívá i z úst ústavních činitelů. „Je jistě stěží představitelné, že by takové názory byly interpretovány jako poplašné zprávy, jejichž pravdivost by se hodnotila podle toho, co ohledně svých plánů k dotazu soudu prozradí představitelé Ruské federace,“ neodolal ironii soudce Langášek.

A upozornil také na veřejně známou skutečnost, že Česká republika žádnými jadernými zbraněmi nedisponuje.

Téma uzavřel s tím, že ke geopolitickým úvahám je třeba vždy přistupovat spíše jako ke spekulacím, jejichž pravdivost nelze prokázat.

„Diskuse o politických či jiných celospolečenských tématech jsou často vyhrocené a naplněné tragickými scénáři o tom, co se stane, pokud převáží ten či onen směr či názor. I tomuto přehánění náleží ústavní ochrana, obyvatelstvo je navíc s tímto způsobem komunikace v politickém diskurzu do značné míry srozuměno,“ píše se na závěr nálezu Ústavního soudu.

Ústavní právník Koudelka konstatuje, že soudce zpravodaj Tomáš Langášek dal tímto nálezem přednost ochraně svobody slova na rozdíl od státního zastupitelství i obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, jež tak neučinily.

Soudci podle docenta Koudelky nejsou stejní a ne všichni jsou stejně citliví vůči porušení práva a ohrožení svobod. Ale soudce Langášek si zaslouží uznání od „všech, kteří skutečně chtějí chránit práva člověka proti represím a ne jen o lidských právech prázdně žvanit na konferencích“.

Psali jsme:

Potvrzeno. Česko má první zakázanou knihu. Kauza uneseného podnikatele zřejmě opět zamíří k Ústavnímu soudu

Jde o dva mandáty. Ústavní soud podpořil stížnost Konečné. Nové sčítání hlasů

Zásah do českých voleb jako v Rumunsku? Šichtařová vidí první varovné znamení

Ústavní soud zrušil Michálkův přílepek. Ten obratem znovu spustil o oligarchovi