Se Spolkem přátel vojenské historie Jasyn jsem se mohl do areálu podívat. Místo byste na mapě s obtížemi hledali a není ani v průvodcích či vnejrůznějších doporučeních, které jinak popisují kdeco. Místo, které mohlo být dalším zajímavým objektem nedávné historie, zná jen pár nadšenců, kteří se je snaží uchránit před nevítanými vetřelci a hledači železa, kteří se tu za pár desítek let podepsali na současném stavu.

Taika a ti druzí

Doprovázelo mne několik houkajících a blikajících vozů TAI. Ti starší pamětníci jistě ví, že to byla Tanková a automobilní inspekce, tehdejší „military police“, Žigulíka  jsem přešel pohledem, ale Tatra 613 mne uchvátila.

Kde se z poněkud děsivé asfaltové silničky změnila cesta na prašnou, už přesně nevím, protože jsem musel dávat pozor na nejrůznější výmoly. Několik set metrů před areálem to už byl terén spíše pro V3S, neřknu-li pro tanky. Auta-veteráni to profičujou v pohodě. Kolem  bunkru už byla rozmístěna historická technika, stany a polní kuchyně – setkání nebylo pro organizátory akcí jen na pár hodin.

Ujal se mne plk.Bedřich Švehla, poslední velitel této oblasti, který hned informoval: „Místní obyvatelé nevěděli, co tu je, a nevěděli to ani vojáci, ani my, když jsme sem jezdili na cvičení. Protože byly vidět jen dva radiolokátory a říkali jsme si, že to jsou naváděcí, ale přitom to byl spojovací systém,“ uvedl zkušený voják, který do Doupova jezdil takříkajíc pravidelně. „Byla tu jednotka, která zabezpečovala věci pro 22. sovětskou armádu z Milovic. Ta v případě válečného konfliktu měla přecházet do podřízenosti československého frontu a tomu velel armádní generál Vacek – ale jen v případě války.“ Starala se o to jednotka, která čítala mezi 200 a 300 lidmi. „Byly tu tři druhy spojení, na což bylo zhruba sto lidí, většinou profesionálů, a pak tu byla jednotka ochrany a údržby. Lidé se měnili, ale vždy sem přicházeli hotoví vojáci, nebyl tu žádný přijímač nebo něco takového. Chodili sem vojáci, které prověřovala KGB, ta fungovala i tady a dohlížela na celý areál,“ uvedl o obávané sovětské tajné službě plukovník Švehla.

„Kromě vojenského spojení tu bylo i spojení politické, tedy mezi politickými orgány a velením, na které dohlížela vyloženě KGB. Žili tu poměrně poklidně a spokojeně. Měli tu postavený třípodlažní panelák, rodiny tu měli zaměstnané. Jejich manželky pracovaly v knihovně, v kuchyni, v kině. To byl takový rodinný malý útvar a vztahy tu byly dobré. Vojáci se měnili v určitých cyklech, lidé tady byli vždy tak tři až pět let. Samozřejmě po paneláku se už slehla země. Prakticky všechno se sem vozilo, v okolí se kupoval třeba jen chleba. Nechyběla školka a škola do třetího ročníku, starší děcka  vozili do Mimoně,“ popisuje bývalý „běžný život“ na základně plukovník. Donedávna sem zasahovalo vojenské území, to se ale v posledních letech změnilo. Už to tu není „pod ochranou“ armády.

Vozy TAI. Foto: Václav Fiala

Sovětská vojenská technika. Foto: Václav Fiala

Jak Kocáb (ne)vyhnal Rusy

Bunkr byste zaznamenali jen stěží a vstupy už vůbec ne. Byť je to podzemní objekt o rozměrech 120 na 70 metrů.

Zde sloužící sovětská jednotka byla podřízena Milovicím, kde se všechno odehrávalo. „Bunkr byl v neustálé pohotovosti – byla tam operační služba, což je vojenská stránka věci, z Milovic sem jezdila skupina tří až pěti důstojníků, kteří tu drželi vojenskou operační službu. Byla tady pak spojovací služba, ti zodpovídali za permanentní spojení, ať již to bylo troposférické nebo klasické,“ pokračuje dále Švehla.

„Odešli na jaře roku 1991, dva měsíce to tu bylo takové bezprizorní. Předávalo se vše v Praze, vojenský specialista byl generál Ducháček, politický specialista byl zpěvák Kocáb, který si dnes dělá velké zásluhy na tom, jak ty Rusy odtud vyhnal... a přitom to byla zásluha Ducháčka a generálního štábu,“ konstatuje plukovník Švehla.

„Za dva měsíce potom se ozvala naše 1. armáda a když skončila v Příbrami, tak to tu zůstalo bezprizorní. Bunkr byl kompletně vybaven a když jsem to v prosinci 1991 přejímal, tak 90 procent toho, co tu bylo, bylo funkční. Samozřejmě, ne všechno odpovídalo československým normám, ale pak, když se o to starala naše 1. armáda, tak se to většinou podařilo převést na naše normy.“ Tady se tedy vynaložily docela velké finanční prostředky a byla tu řada odborníků.  „Viděl jsem, jak funguje filtroventilace, jak splachuje záchod, jak teče teplá voda. To všechno ještě fungovalo. Dodneška si myslím, že byla chyba, že to ministerstvo pustilo. I kdyby to mělo sloužit jako školní objekt nebo muzeum. Zbytek zmizel za pomoci místních obyvatel a příroda tomu také nepřidala. Korunu tomu nasadila v roce 2006 jedna specializovaná ženijní brigáda, která to komplet zplanýrovala. Takže dnes už tu kromě bunkru zbyly jen betonové desky,“ uvedl poněkud posmutněle Švehla, komentující nevratný proces likvidace zdejší další potencionální památky z doby studené války.

„Jako jeden z mála jsem se  zúčastnil cvičení Šumava a setkal jsem se tam s jedním velitelem ženistů,“ vzpomíná ještě Švehla. „Cvičení skončilo, rozehnali nás do posádek, následovala okupace v roce 1968 a já jsem se tu v srpnu  objevil jako velitel strážní jednotky některých vojenských objektů. A potkal jsem se tu znovu s tím velitelem ženistů. Ten se mi vlastně přiznal, že byl součástí rekognoskační jednotky, jejíž součástí byli spojaři, ženisté, geologové, kteří v republice a speciálně tady vybírali vhodné místo, kde by něco takového mohlo být. A za dva roky se to tady postavilo. Všechen materiál dováželi z Milovic, na různé železniční stanice v okruhu 50 kilometrů, ale rozhodně ne tady v okolí, aby se to utajilo,“ konstatuje plukovník.