Klaus z něj viní média, která „systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti a prohlubují přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti. Útočí na politický systém a – vědomě nebo snad i bez vědomého záměru – připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu.“

V jednom má Václav Klaus pravdu: demokratický systém (resp. liberální demokracie) je v ohrožení, čím dál víc frustrovaných lidí soudí, že selhal. Absurdní, přepjatá představa, že čeští občané jsou, podobně jako jiní obyvatelé Západu, vykořisťováni ničemným kapitálem a s ním spřízněnými hanebnými papaláši (a co nevidět upadnou do bídy) získala nebývalou sílu. Stejně tak přesvědčení, že všechny obtíže, zejména ty korupční, se vyřeší, pokud lid zahoří dostatečně spravedlivým revolučním hněvem a ztrestá establishment.

Jelikož liberální demokracie se podle různých revolucionářů přežila, měli by nastoupit vymetači Augiášova chléva - čím rasantnější, tím lepší – a konečně nastolit pořádek. Výsledkem rasantního nastolování pořádku bývá zpravidla diktatura nebo aspoň drsné omezení svobod, ovšem když to revolucionářům dojde, je už většinou pozdě. Ztělesněním takových tendencí byla – necháme-li stranou intelektuály - nedávno Holešovská výzva, ale už před časem vynesly do vysoké politiky Věci Veřejné a ještě předtím v ní poměrně dlouho udržovaly Jiřího Paroubka.

Kdo přijde příště? Budou to další vrtáci? Anebo už někdo nebezpečně schopný?

Klaus hledá viníky ohrožení demokratického systému v nezodpovědné „mediokracii“ tj. úplně jinde, než kde skutečně jsou. Samotný termín mediokracie, aspoň v těch souvislostech, v jakých ho Klaus používá, neznamená nic než efektní slovo - je to paušalizující nesmysl asi na stejné úrovni jako hospodský výrok „co politik, to darebák“.

Prezident kritizuje především zveřejňování odposlechů, přičemž vůbec nerozlišuje, jak která redakce s odposlechy nakládá - a vůbec si neklade otázku, co mají asi média dělat, když je například různými nahrávkami zásobuje jedna z vládních stran. Mají zatloukat, aby se nešířila „blbá nálada“?

A pokud zůstaneme u aktuální „causy“ Bém-Janoušek, co by vlastně Václav Klaus od masmédií očekával? Že budou „státotvorně“ tutlat ničemnosti, o kterých psala dávno předtím, než se odposlechy Béma a Janouška objevily? Jistěže ze zveřejňování odposlechů nemůže mít nikdo soudný radost, jistěže je s nimi spjata spousta komplikovaných otázek, třeba kdo a proč je novinářům podstrkuje, jistěže ne všichni novináři si ty otázky dost usilovně kladou. Jenže ani to nedává Klausovi za pravdu.

Vrátíme-li se k úvodnímu citátu. Pokud někdo„systematicky stupňuje negativní emoce veřejnosti“, „prohlubuje přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti“ a „připravuje půdu pro nástup sil, které chtějí (…) dostat zemi na zcela jinou cestu,“pak to nejsou média, která Václav Klaus mimochodem nedemokraticky vyděluje z demokratického systému. Rozhodující vinu na té činnosti mají vůdčí postavy politických stran, ODS a ČSSD v první řadě.

Copak si prezident opravdu myslí, že je možné vtáhnout do politiky podivné veksláky, vytvářet mafiánské vazby, chovat se dlouhé roky v lepším případě slepě a v horším s bezmeznou arogancí a nic tím nezpůsobit? Opravdu má hlava státu za to, že sebedestrukce, kterou prošly velké strany od poloviny devadesátých let, se nikde neprojeví? A nemá náhodou na bídné úrovni české politiky jako jeden z jejích hlavních aktérů zásadní podíl?

Zdá se bohužel, že pokud současní političtí lídři vejdou do dějin, pak právě jako ti, kdo lehkomyslně nabourali důvěru v demokratický politický systém. Napadat kvůli tomu média je totéž, jako rozbít zrcadlo kvůli rozčarování s vlastního obličeje. 

Publikováno se svolením vydavatele.