V té době byla ÁLR podle oficiálních údajů zveřejněných na Pařížské mírové konferenci první parlamentní republikou, která vznikla na celém muslimském východě. Měla přibližně 4,5 miliony obyvatel a rozlohu 114 000 km2. Krátce poté byly provedeny reformy s cílem vytvořit v zemi právní stát a demokratickou společnost. Rychle vznikl systém politických stran a svobodná média. Zatímco většina evropských států v té době neměla ještě zavedené volební právo pro ženy, ALR dala ženám právo hlasovat v parlamentních volbách. Navíc ázerbájdžánský stát nerozděloval své občany na základě etnické nebo náboženské příslušnosti. Ázerbájdžánská společnost již tehdy byla multietnickou a multikonfesní tolerantní společností a tomuto odpovídalo i pestré etnické a náboženské složení parlamentu.

V krátké době de-facto již uznaný nezávislý Ázerbájdžán navázal diplomatické vztahy s mezinárodní komunitou s cílem rozvíjet politickou a hospodářskou spolupráci. Poválečné Pařížské mírové konference, která měla znovu zformovat státoprávní uspořádání území mocností, které se rozpadly po První světové válce, se účastnila i velká ázerbájdžánská delegace, která jednala o zakotvení Ázerbájdžánu v systému mezinárodních vztahů, v Baku působili diplomaté 16 zemí včetně USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Švédska, Švýcarska, Belgie, Íránu, Polska a Ukrajiny. Ázerbájdžán otevřel diplomatická zastoupení v Turecku, Íránu, Gruzii, Arménii a na Ukrajině.

Zatímco ÁLR podnikala kroky k zajištění své státností, musela na jedné straně odporovat snahám velmoci obsadit království nafty a milionů, jak bylo přezdívané ázerbájdžánské hlavní město Baku, a na druhé straně s ne zcela zformovanou armádou čelit bezpečnostní krizi vyvolané a podporované velkými hráči, jejichž nástrojem byly ozbrojenými gangy Bolševiků a arménských nacionalistů - dašnaků. Právě tyto ozbrojené skupiny zabily mezi 31. březnem a 1. dubnem 1918 při výbuchu násilí v Baku více než 10 000 ázerbájdžánských obyvatel. Masakry se tam ale nezastavily a byly páchány po celé zemi. V roce 2007 byl při stavbě sportovního stadionu objeven masový hrob ve městě Quba v severovýchodním Ázerbájdžánu, ve kterém leželo více než 400 převážně židovských obětí, z nichž 81 bylo i s odstupem 90 let identifikováno. Na místě tragédie bylo vybudováno pietní místo, které tragické události připomíná.

ÁLR jako malý stát nemohla tlaku vnitřních i vnějších bezpečnostních hrozeb čelit a 27. dubna 1920 bylo celé území Ázerbájdžánu obsazeno Rudou armádou. Lidová republika se zhroutila, ale touha ázerbájdžánského lidu po samostatnosti neskončila, světlo svobody nebylo uhašeno. Ázerbájdžán byl násilně včleněn do Sovětského svazu jako jedna ze svazových republik, ale i přes útlak byli Ázerbájdžánci schopni zachovat svůj jazyk a kulturu. Ázerbájdžán se však odplatě sovětského Kremlu za odvahu vzdorovat nevyhnul. Území Ázerbájdžánské svazové republiky bylo okleštěno o čtvrtinu na 86600 km2 a její historické území bylo předáno sousedním svazovým státům.

I v těchto podmínkách ázerbájdžánský národ stál na straně spravedlnosti a byl připraven bojovat proti silám zla. Ve 2. světové válce bojovalo 650 000 ázerbájdžánských mužů a žen, polovina z nich za to zaplatila životem. Tisíce Ázerbájdžánců se podílelo i na osvobození Československa od nacismu a stovky jich leží v hrobech na českém území. Ázerbájdžánci bojovali nejen v předních liniích, ale také neúnavně pracovali dnem i nocí v zázemí. Během války Baku dodávalo 70 procent ropných produktů potřebných pro válečné úsilí Sovětského svazu a nikdo nepochybuje o tom, že sebeobětování ázerbájdžánského lidu a ropného průmyslu Ázerbájdžánu mělo významný dopad na výsledek 2. světové války.