Spojené státy americké oznámily, že odstoupí od tzv. Pařížské dohody, která byla uzavřena v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Z evropských zemí se ozývají hlasy smutku nad tímto krokem, který údajně způsobí, že k omezení skleníkových plynů nedojde.

Bez ohledu na přesvědčení, zda je globální oteplování způsobeno lidskou aktivitou nebo zda se jedná o přirozený teplotní cyklus, je nutno konstatovat, že Pařížská dohoda byla dohodou mimořádně špatnou, která problém skleníkových plynů neřešila, a byla spíše vítězstvím politiky nad odborným postojem k problémům.

Pařížská dohoda totiž oproti všeobecnému přesvědčení ke snižování emisí skleníkových plynů nezavazuje. Text používá termíny jako „doporučuje“, „povzbuzuje“, „naléhá“ nebo „vítá“, ale neobsahuje žádný závazek ke snížení emisí.

Koupený souhlas

Nejostřeji formulovaným závazkem je závazek států předložit cíle, které chce příslušný stát dosáhnout. Pokud budou tyto cíle pravidelně aktualizovány a pokud budou vlády „jednat tak, aby směřovaly k cíli“, nedojde k porušení dohody, i kdyby se emise nesnížili ani o gram.

Rozvinuté země si tak prostřednictvím dohody koupily souhlas rozvojových zemí s jejím obsahem, který ale téměř k ničemu nezavazuje. Země, které označujeme jako rozvojové, přitom produkují čtyři pětiny všech emisí oxidu uhličitého.

Z těchto zemí jsou největšími znečišťovateli ovzduší Čína a Indie. Čína je dokonce odpovědná za jednu třetinu emisí celého světa.

Čína se v rámci Pařížské dohody zavázala, že vrcholu produkce emisí oxidu uhličitého dosáhne kolem roku 2030 a k tomuto datu zároveň sníží emise na jednotku HDP o 60 až 65 procent oproti úrovni roku 2005. I před přijetím tohoto závazku k provedení klimatického plánu však byly prognózy takové, že čínské emise budou vrcholit kolem roku 2030.

Závazek k procesu

Tento závazek tedy ve skutečnosti není ekologickým závazkem, ale pouze konstatováním reality, k jejímuž dosažení není zapotřebí žádného zvláštního úsilí. Snížení emisí na jednotku HDP o 60 až 65 procent oproti úrovni roku 2005 je navíc dokonce ještě menším snížením, než kterého by Čína dosáhla, kdyby pokračovala ve stávající politice týkající se fosilních zdrojů.

Indie se zavázala, že do roku 2030 sníží emise na jednotku HDP od 35 %. Vhledem ke zlepšování energetické účinnosti zdrojů Indie je to však ještě menší snížení, než kterého dosáhla v posledních letech před podpisem Pařížské dohody. Zároveň ovšem Indie odhaduje, že na realizaci svého plánu bude potřebovat 2,5 bilionu dolarů, které jí mají poskytnout rozvinuté země.

Rozvojové země by měly na základě dohody dostávat od rozvinutých zemí ročně 100 miliard dolarů, a to výměnou za dobrovolné a nevynutitelné sliby cílů, které by s největší pravděpodobností rozvojové země dosáhly i bez klimatického plánu.

Na druhou stranu je nutno konstatovat, že i závazek této platby je formulován pouze v preambuli, aniž by byl právně závazný.

Vzhledem k tomu, že Pařížská dohoda zavazuje státy pouze k určitému procesu a nikoli ke skutečným výsledkům, jsou slova Johna Kerryho o tom, že „zabraňuje nejhorším, nejvíce devastujícím důsledkům klimatických změn, které mohly nastat“ a Al Goreovo prohlášení, že se jedná o „univerzální a ambiciózní dohodu, která započala éru udržitelného ekonomického růstu“, poněkud neadekvátní, stejně jako projevy smutku evropských politiků.

Autor je advokát a přednáší na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami