Úvodní verše jsme vybrali z erbovní a klíčové sbírky Jana Zahradníčka Znamení moci. Jejich autor byl nechtěným nositelem snad nejtragičtějšího údělu, jaký mohl v našem dvacátém století potkat básníka. Tedy krom smrti, ale ta bývá často milosrdnější než zlo působené lidmi.
Jan Alois Zahradníček (17. ledna 1905 Mastník – 7. října 1960 Vlčatín – obě zvláštní jména patří obcím na Třebíčsku) byl moravský básník, novinář, překladatel a spisovatel, vrcholný představitel katolické poezie. Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého konfliktu s levicovými autory. Už před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže. To aspoň tvrdí Zahradníčkův životopisec Radovan Zejda. Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění zemřel.
Jan Zahradníček měl totiž jednu velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce. Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů.
Který z vybraných českých europoslanců nejlépe hájí české národní zájmy?Anketa
Logicky pak neschopnost ohledně větších fyzických aktivit si vynahrazoval ve sféře intelektuální. Studoval na třebíčském gymnáziu a v té době také publikoval první básně, vyšly v roce 1923 ve Studentském časopise pod jmény Slabému srdci a Píseň mladého žebráka a hodně se do nich promítá Zahradníčkův životní osud a tělesné postižení. Publikoval je pod pseudonymem Chrysostom, VII. G Třebíč (Janovým křestním patronem byl Jan Zlatoústý – Chrysostom[os]).
Po maturitě přestoupil na Filosofickou fakultu UK Praha, obor slavistika a germanistika. Tady poprvé se setkal s něčím, co do té doby neznal. Na střední škole platil za premianta a byla mu vykazována úcta spolužáků i učitelů, kdežto na fakultě se namnoze stával terčem nevybíravých jedovatostí kvůli svým fyzickým handicapům. Reagoval na to zpočátku jednak agresívní rétorikou vyznačující se k naprosté dokonalosti vypilovanými protivýpady a jedovatostmi, jednak příklonem k alkoholu, což bylo v jeho případě obzvlášť nešťastné (nadměrné pití alkoholu u něj vyvolávalo srdeční arytmii, a přímo tak ohrožovalo jeho život). Není proto divu, že už ve své první sbírce Pokušení smrti (1930, ukázka níže) zní úzkostně a hořce. V těchto okamžicích se k němu osud začal obracet zády. A to ještě zdaleka nemohl tušit, co jej ještě čeká.
„Obklopen zástupy svých žalujících stínů / nedovedu již odolávat sladkým pokušením smrti / V lítostných úderech srdce odchází vyčítavý čas / a s tváří obrácenou do prázdna / slyším pláč svého života / tak cizího již / jako bych o něm slyšel jen vyprávět“.
Poznámka na okraj: Pokud by vám temné tóny Zahradníčkových básní připomněly texty Jiřího Ortena, není to náhodou. Ač oba přicházeli z jiného kouta marnosti, byla to marnost, jež je čekala a kterou předvídali.
Toto pokleslé období svého života však poměrně brzy překonal poté, co se seznámil se svými budoucími životními přáteli, kolegy a souputníky. Jednalo se zejména o skupinu katolíků okolo revue Tvar, do níž patřili Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík a Fučíkova snoubenka Jitka Skaláková. Do té se Zahradníček zamiloval rytířskou láskou a věnoval jí řadu svých básní a sbírek. Podle Zejdy to byla první ze dvou velkých žen v jeho životě, které vnímaly pouze Zahradníčkova ducha, a nikoliv jeho tělo. Její neocenitelné přátelství ho uchránilo před plýtváním životem i talentem. Dalším jeho významným přítelem byl František Halas. Tento levicový literát měl pramálo společného s tradičními kánony, provázejícími hodnotový svět Zahradníčkův. Toto přátelství je však výrazem něčeho, co dnes už téměř neznáme: vzájemné úcty lidí z různých názorových skupenství, jež ale spojuje nejen unikátní literární talent, ale také starost o budoucnost člověka.
Již citovaná Zahradníčkova erbovní báseň Znamení moci začíná těmito strofami:
„Bylo k zalknutí // Nikoli naráz / nikoli všichni najednou / ale nenápadně a tu a tam / tak jak zněl příkaz dne / nepozorovaně se rozkládat / poslední zbytky minulosti se vytrácely // Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly / v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická / neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka / nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné jak tento stav / obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky / Přátelství přecházela, krajiny samý škrt / nezadržitelně se smazávaly / Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství / že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou // Přes nesmírný počet každý byl sám / bez jistoty o svém narození / zatímco smrt je obcházela / své setkání s nimi promítajíc / na bílé plátno budoucnosti / ta stále bližší a stále skutečnější / jediná jistota / jež zbývala jim...“
Výše zmíněnou sbírku Pokušení smrti později Zahradníček, přes veškerá kladná hodnocení, včetně F. X. Šaldy, zavrhl a zakázal její další publikování. Asi proto, že dramatický seberozryvný podtón byl v jeho dalších sbírkách vystřídán aspoň částečně konstruktivním přimknutím se k víře v Boha a spojením svého osudu s ním. Pilíři jeho básnické cesty k Bohu byly např. sbírky Návrat (1931), Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) nebo Pozdravení slunci (1937). Během druhé světové války se jeho tvorba stala adresnější a angažovanější, což je zřejmé třeba ve sbírkách Korouhve (1940) nebo Svatý Václav (1946).
Poválečná Zahradníčkova éra je ve znamení další velké básně La Saletta (1947). Jak se dočtete v encyklopediích autor „pojímá zjevení z roku 1846 jako memento světu, odkud se vytrácí láska a myšlenka na věčnost. Báseň místy útočností působí jako pamflet, místy je obranná jako modlitba, což jsou její dvě základní žánrové polohy, ale svou stavbou (prolínání místa a času) i vyjádřením úzkosti z nového ohrožení se staví vedle Hrubínovy Hirošimy a posledních básní Halasových. Uplatňuje se zde veršový přesah a opomíjí se interpunkce. Skladba je ztělesněním básníkových zklamaných nadějí; osvobozený český národ totiž přehlédl všechna znamení času a vykročil vstříc utopii, v níž básník viděl zkázu a mravní záhubu.“ Nemusíme dlouho hádat: předmětem a důvodem básníkových obav byl nastupující komunistický režim.
Když byl zrušen časopis Akord, do kterého Zahradníček přispíval, odešel do invalidního důchodu. Dne 14. června 1951 byl v brněnském bytě zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů) a poté odsouzen ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V době jeho věznění na Pankráci se s ním, Josefem Knapem a Františkem Křelinou spřátelil dozorce Václav Sisel. Zachránil značnou část jejich rukopisů básní a textů, které ukryl na své chatě až do roku 1968.
Dne 9. května 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění, pohřben byl v Uhřínově. Příčinou smrti byla srdeční choroba, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila – jednak kvůli krutému zacházení, jednak proto, že mu byly odepřeny nutné léky. Rehabilitován byl v roce 1968. Není asi náhodou, že v témže roce spáchal soudce Vladimír Podčepický, který podepsal mnoho podobných rozsudků nevinných lidí, sebevraždu.
Vzpomínku na Jana Zahradníčka těžko lze ukončit jinak, než další, velmi významotvornou ukázkou z jeho Znamení moci. Strašné věci mají tendenci se v dějinách opakovat. Proto to neberme jen jako historické memento, ale jako varování pro dny příští.
„Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je / že čím více se rozpoutávají sami v sobě / tím těsnější pouto je svírá zvenčí / a že když sami v sobě už založili / panství nikoho / ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti / jim nepatří, ale jsou nikoho / A když ruce, jež jsou nikoho / sahají po věcech, jež jsou nikoho / a když nohy, jež jsou nikoho / chodí po cestách, jež jsou nikoho / tu Nikdo - ten hrozný pán / otroctví nastoluje.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
