Připomíná proto ruskou dumu, je to pseudodemokratický orgán, nehádá se v něm vládní a opoziční strana, nesmí požadovat zásadní změnu, pouze radí a diskutuje v rámci integrační ideologie. A totéž platí o volební kampani, v níž nepředkládají národní strany evropský program, žádají po voličích jen souhlas s Unií a vymezují se proti nesouhlasu. Chápou volby jako barometr svého domácího úspěchu a kariérní prebendy pro své zasloužilé politiky. Není proto divu, že účast ve zbytečných volbách stále klesá a dosáhla už jen 43 procent. Kampaň totiž přispívá k „existencionálnímu zmatení voličů, kteří nevědí, kam vlastně patří, kam spěje jejich stát, a jestli s hybridní a nečitelnou Unií jejich politici vůbec mohou něco dělat.“ (Profesor Dominique Reynié)

Letošní volby mohou znamenat přece jen značný, byť nikoli zásadní obrat, protože po úvěrové eurokrizi jižní Evropy a hospodářské stagnaci severního eura, která ještě zdaleka neskončila, budou obrazem rostoucí skepse voličů. A jistě právem. Politici všech stran podporovali spotřebu a úvěry, nikdo banky ani státní deficity nebrzdil a ze společné měny učinili zářný projekt sjednocení Evropy a blahobytu. Lidé za to zaplatili vyššími daněmi, stagnantními příjmy a v sedmi státech tragickou nezaměstnaností a emigrací. Malé země Lotyšsko a Estonsko odliv mladých lidí pravděpodobně nepřežijí.

Integrační a dotační byrokratická nadvláda životní úroveň Evropanů stále snižuje a zatím ani anglická snaha Brusel reformovat jediné nesmyslné nařízení nezlikvidovala.

Není divu, že pozitivní obraz Unie od posledních eurovoleb klesl zhruba z 50 na 30 procent a v takovém ovzduší by měly nacionální anti – federalistické strany získat výrazný počet hlasů a zvýšit svoji reprezentaci z dosavadních 12 nejméně na 20 procent. To je ovšem z mnoha důvodů nejisté. Hlavně proto, že se těmto stranám nepodařilo vůči Unii vytvořit pozitivní alternativní program. S výjimkou Německa protestují proti stávajícím politikům per se – intuitivně považují unijní konsensus za ideologii politické oligarchie, která občany nejen okrádá, ale ještě se jim nesmyslně plete do života. Volit anti-politické politiky je problematický paradox (Česko, Itálie). Nacionalisty volí zatím převážně chudší lidé a ti vidí hlavní problém Unie v neomezovaném přílivu přistěhovalců, což je jen jeden ze symptomů univerzální politiky. Negace politiky ale nestačí. Lidé se sice snadno shodnou, co všechno je na Unii špatně, ale dokud se nedohodnou, co by se udělat mělo, s ničím nehnou. Staromódní nostalgický nacionalismus pro většinu Evropanů alternativou není, rozpadu Unie se obávají a ukrajinská krize, byť odhalila bezmoc pacifistů, obavu z Evropy jednotlivých států výrazně posílila, ukázala totiž na občasnou potřebu společné evropské politiky. A natvrdlí národovci v čele s Marine le Pen, která navštívila Kreml i Krym, ještě Putinovi tleskali.

 Ponechme stranou poměrně zanedbatelnou extrémní, neméně nostalgickou anti - unijní a anti - kapitalistickou levici, jako je řecka Syriza nebo německá postkomunistická Die Linke. Nacionalisté pravice se světlou výjimkou holandské Wildersovy strany svobodných a anglické Ukip (a jistě i té české a slovenské) mají velmi bizarní národně – ekonomické programy, většinou dané místními poměry – jsou protekcionistické a anti-globalistické. Dokonce i liberální Wilders nabízí vyšší sociální podpory a Marine le Pen zase vyšší dotace zemědělcům, 20 procentní snížení cen energií a paliv, likvidaci nukleárních elektráren a drastickou regulaci bank. Strany tak heterogenních programů se společně v europarlamentu těžko domluví a efektivní blok, ba naopak přispějí k ideologické jednotě unionistů. Samozřejmě v eurovolbách na tom houby záleží, jen jejich vliv doma, bude mít vliv na politiku. Už nyní přejímají antiimigrační rétoriku středopravicové strany, aniž by se ovšem odvážili něco zavést (kvalifikační kvoty).

 Druhý extrém, také bez šance na reformu, vznikl na levici, která s radostí pozoruje potíže středopravicových stran oslabených nacionalisty a podle amerického vzoru sní o radikální přestavbě Unie na federaci. Má představu, že krize je příležitost. To jistě, ale nikoli „více Evropy,“ proti níž vzniká odpor! K návrhům německé Glienicke Gruppe se přidala před týdnem skupina francouzských levicových sociologů pod vedením Thomase Pikettyho, jenž se proslavil bestsellerem Kapitál, v němž jako Marx historiofilosofickou úvahou a statistikou (!) dokazuje, že vrozenou vadou kapitalismu je koncentrace bohatství a moci jednoho procenta boháčů, které by měl stát daněmi (80 %) likvidovat, aby nechudla nižší střední vrstva. Na rozdíl od pochybené teorie má manifest o vadě eura pravdu a federální fiskální unie by systémovou krizi skutečně zlikvidovala, kdyby ovšem šla vůbec vytvořit. Žádná bankovní unie nevyřeší problém osmnácti odlišných veřejných dluhů na hranici deflace, rozdílné daně a sociální náklady, jež v krizi zdražují úvěr a vytvářejí napětí a národní konflikty. A proto by dle autorů výzvy měla na začátek Francie a Německo, než to bude platit pro všechny (namísto dluhů) sdílet společnou firemní daň, zabránit daňovému úniku nadnárodních společností a část přenést na federální úroveň a tím umožnit Unii vlastní rozpočet na rozvoj investic. Navrhují založit druhou tentokrát legitimní evropskou komoru ze členů národních parlamentů, aby společný rozpočet řídili ti, kteří „ mají suverénní právo určovat daně“ a tím by měli „zlikvidovat mýtus, že Evropu mohou řídit hlavy států.“

 Představa, že je existenční krize Unie řešitelná dalším obchvatem, je mírně řečeno poněkud utopická. Mezi europolitiky a občany zeje propast a současná krize vyvolala dokonce nemalou anti-unijní nenávist. Cožpak je myslitelné zařídit v demokratické civilizaci něco takového bez referenda, proti vůli většiny která si, na rozdíl od politiků, společný stát evidentně nepřeje?

 Je to smutné, ale dokud se neobjeví reformátoři s pozitivní představou spolupráce států bez eura a bez integrace, bude Unie zahnívat jako dosud.

Psáno pro Týždeň