Zdeněk Jemelík: Srovnání nesrovnatelných procesů

30.04.2025 15:16 | Glosa

Na Parlamentních listech vyšel dne 28. dubna 2025 článek „Šokující obraty v justici! Dvě známé kauzy, stejný soudce, ale zcela opačný postup. Jak je to možné?“, jímž se autor pokusil na základě srovnání dvou hojně medializovaných procesů zpochybnit profesionalitu Vrchního soudu v Olomouci. Mám k článku výhrady převážně metodické povahy. Především nevidím rozdílnost průběhu obou procesů jako něco ze zásady nepředvídatelného a nepřípustného. Každý proces je jiný, každý má svá specifika. Pokud se týká zpochybňování Vrchního soudu v Olomouci, upozorňuji, že v každém z procesů rozhodoval jiný senát. Zúčastnění předsedové senátů jsou nezávislí, zkušení a jsou výrazné osobnosti. To je přirozené vysvětlení pro odlišnost postupů.

Zdeněk Jemelík: Srovnání nesrovnatelných procesů
Foto: Archiv Z. Jemelíka
Popisek: Zdeněk Jemelík

V článku se dále projevuje častý novinářský nešvar: zneužívání neznalosti postupů trestního řízení laickou veřejností, které se cíleně podstrkují v nejlepším případě polopravdy, v horším čisté lži.

Příklad se nachází již v úvodu článku, kde autor tvrdí, že odvolací soud v kauze Pavla Buráně „ důkazy vesele hodnotil, aniž by se jimi podrobně zabýval, ba dokonce některé sám přidal“.Zúčastnil jsem se zmíněného veřejného zasedání soudu, takže mohu potvrdit, že došlo na hodnocení důkazní situace na základě dokazování nalézacího soudu. Soud se vyhodnocením důkazů zabýval pečlivě. Ostatně předseda senátu přečetl a okomentoval dopis Pavla Buráně, který jej napsal, ač proti zprošťujícímu rozsudku se ze zákonných důvodů nesměl odvolat. Protože odvolací soud neprováděl vlastní dokazování (neprováděl, protože to nebylo třeba), nemohl přidat žádné vlastní důkazy navíc.

Nemohu se vyjádřit k úvahám o kauze „Slopné“, o které vím jen to, co jsem četl v médiích. Je pravda, že se mi zdá „divná“ a nemíním autorovy závěry zpochybňovat. Pozastavím se ale u části, týkající se „únosu bez únosců“ Pavla Buráně, zorganizovaného jeho bývalým společníkem a současným věřitelem Jaroslavem Novotným, v které autor průběh procesu zásadně skresluje. Novinář by se měl důsledně držet materiální pravdy, což se zde dle mého názoru neděje. Strávil jsem celé hlavní líčení u nalézacího soudu, takže si mohu dovolit tvrdit, že věci jsou z velké části jinak, než je autor popisuje. Veřejnosti se v článku vnucuje představa, že nalézací soud nejdříve Jaroslava Novotného dvakrát odsoudil, a pak nakonec na příkaz odvolacího soudu překvapivě zprostil obžaloby. Autor patrně nezná pikantní drobnost: senát, který odsoudil dvakrát Jaroslava Novotného, není totožný se senátem, který jej zprostil. První dva rozsudky vydal senát, v němž zasedal přísedící, spolupracující s pachateli podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří byli v souběžném procesu odsouzeni k nepodmíněným trestům. Přísedícího policie zadržela a umístila v cele předběžného zadržení, ale nakonec jej neobvinila. Pouze přišel o postavení soudce-přísedícího. Protože oba odsuzující rozsudky se jevily odvolacímu soudu jako vadné, při zrušení druhého rozsudku nařídil nové projednání ve změněném složení senátu. Podstatné ale je, že v průběhu jednání, jež vyústilo v odsuzující rozsudky, se postupně zhroutila konstrukce obžaloby. Pavel Buráň totiž při rekognici „poznal“ tři „únosce“. Předseda senátu Radomír Koudela se poctivě snažil usvědčit je virtuózně vedenými výslechy jich samých a četných svědků, ale nakonec je zprostil obžaloby, a to pravomocně, čili se souhlasem žalobce. Navodil tak důkazní situaci „únosu bez únosců“ a odvolací soud postupně oba rozsudky zrušil, neboť nic jiného udělat nemohl.

Předseda senátu nalézacího soudu Radomír Koudela hypoteticky mohl na odsouzení Jaroslava Novotného trvat, ovšem musel by zmizení „únosců“ vyvážit jinými nezpochybnitelnými důkazy. Autor sice tvrdí, že důkazů bylo hodně, ale není to pravda: další důkazy, o které se opírala obžaloba, nebyly významné a v dokazování před nalézacím soudem neobstály.

Předsedovi senátu Radomíru Koudelovi nezbylo, než Jaroslava Novotného zprostit obžaloby s odůvodněním ve výrokové větě, že není prokázáno, že se stal žalovaný skutek (zde). Je pravda, že v odůvodnění rozsudku pan soudce výrokovou větu zpochybnil, ale právní účinky má pouze výroková věta rozsudku. O důvodech, proč vznikl takový zvláštní rozsudek, můžeme pouze spekulovat (zde). Ale podstatné je, že obstál v odvolacím řízení, nejvyšší státní zástupce odmítl podat dovolání v neprospěch Jaroslava Novotného a Ústavní soud nevyhověl stížnosti Pavla Buráně. Neexistují žádné další opravné prostředky, jež by mohly zvrátit zproštění Jaroslava Novotného.

Autor na podporu svých úvah cituje výroky Pavla Buráně. Nebudu je komentovat, protože jde o výpověď podjatého svědka. Jako důkaz nemají žádnou hodnotu.

Je možné, že díky způsobu, jimž nakládá se skutečnostmi, autor vyvolá nedůvěru čtenářů k Vrchnímu soudu v Olomouci, ale Pavlu Buráňovi ke zvrácení zprošťujícího rozsudku nad Jaroslavem Novotným stejně nepomůže, protože „únos bez únosců“ zůstane nesmyslem navzdory jeho pachtění. Zda prospěl odsouzeným z kauzy „Slopné“, se snad časem dovíme.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Mgr. Richard Brabec byl položen dotaz

Proč jste proti vzniku NP Křivoklátsko?

V čem je problém? Podle mě, je dobře, že vznikají NP, přeci jen přírodu je třeba chránit, než si ji úplně zničíme - samozřejmě všeho s mírou. To zelené šílenství a ekoaktivisty (spíše ekoteroristy) neuznávám, ale proč bránit vzniku národního parku?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Diskuse obsahuje 1 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Srovnání nesrovnatelných procesů

15:16 Zdeněk Jemelík: Srovnání nesrovnatelných procesů

Na Parlamentních listech vyšel dne 28. dubna 2025 článek „Šokující obraty v justici! Dvě známé kauzy…