Jeho prohrou se strana prudce přesunula z klasického konzervatismu do politické korektnosti a eurounionismu a těsného propojení s bankovním a megakorporačním sektorem. Výsledkem je bídačení střední podnikatelské a řemeslnické třídy, která vždy tvořila páteř konzervatismu. Davis, který je podobně jako byla Margaret Thatcherová outsiderem v politické třídě privilegovaných absolventů soukromých škol, je dnes jejím nejvýraznějším ideovým pokračovatelem, mezi tou už hodně prořídlou hrstkou poslanců, kteří ještě nezapomněli, co konzervatismus kdysi znamenal.

Ten se Davis dnes pokouší připomenout, s úzkostí, že nevrátíme-li se k jeho základním principům, hrozí nám další vlna revolučního antikapitalismu opět věřícího, že kapitalismus jako systém selhal a musí se nahradit nějakou další utopií. Neselhal kapitalismus, selhalo jen jeho pokřivené nastavení, které se stalo chorobou. Jejími hlavními symptomy jsou „krkolomný růst platů korporačních ředitelů a bankéřů, jejich nestydaté obcházení daní vychytralým účetnictvím a kamarádšofty politiků s mediálními a korporačními barony“. V tomto chorobném stavu není vláda řešením, nýbrž součástí problému.

 „Kamkoli ve vládě nahlédnete, tam vidíte její propojení na velké korporace“, pranýřuje Davis Cameronovu vládu udržující systém, který nastavil už Blair a v jehož využívání se jedna politická strana od druhé neliší. Jako nejbizarnější příklad uvádí loňské rozhodnutí Ministerstva podnikání, inovace a dovedností (samo o sobě už dostatečná bizarnost) přidělit padesátce největších korporací ministerské referenty, aby s nimi průběžně konzultovali jejich zájmy. Jedním z jejich společných „řešení“ jsou daňové úlevy a povolené úniky zdanitelných zisků velkých korporací. Mezi nejprovokativnějšími příklady Davis uvádí jedenáctiprocentní korporační daň Barclays Bank a nulové zdanění bank, které stát zachránil před krachem a jejichž šéfové si místo splácení grantu vyplácejí vysoké prémie.

 „Banky dnes bohatství nevytvářejí, nýbrž vysávají,“ hřímá Davis bez servítku, „a bezohledně zneužívají peněz zákazníků k vlastnímu obohacení“. Výsledkem je „chronická nestabilita finančního sektoru“.

„Proč nemáme žádnou poradní linku pro malé podniky, které zaměstnávají 20 milionů lidí, vytvářejí 60 procent pracovních příležitostí soukromého sektoru a odevzdávají víc daní než stovka největších korporací?“, ptá se Davis a připomíná, že v době, kdy jim banky nepůjčují, jim vláda zároveň vyměřuje extra daně, poplatky a pokuty.

 Jestliže se „kámošský kapitalismus“ nerozmontuje a nepromění v opětnou podporu a úlevu drobného podnikání, s posílením konkurence a důrazu na lokální ekonomiky, hrozí krach celého západního kapitalistického systému, varuje Davis.

 Jestli v tom někdo poznáváme i chorobu kapitalismu českého, možná nám dojde, jak a v co se nám proměnil ten idealizovaný „kapitalismus bez přívlastků“, zapomínající, že každý nehlídaný liz přitahuje padouchy jako kravěnec mouchy.

Vyšlo v MFDnes