Stručně řečeno, byl jsem student, který se chce učit z kvalitních knih, mít kvalitní profesory a mít možnost svobodně zkoumat veřejné dění. To bylo tehdy v centru mého zájmu. Jak trojí návrat dopadl?

Začnu trochu zeširoka. Po roce 1969 vrcholil ve společenském a intelektuálním životě určitý trend, který bych nazval „vylučování z národa“. Šlo o vytěsňování a ostrakizaci určitých lidí mimo veřejný a profesní život. Nebyl to vynález komunistů, protože tenhle trend vytlačování nepohodlných názorů a postojů na okraj jde moderními českými dějinami od 19. století. Oni to dovedli jen do smutného konce a obrovských rozměrů.

„Vylučování z národa“ je trend patrný po roce 1918, po roce 1938, 1945 a hlavně 1948, kdy byly názory „vytěsňovány“ i s jejich nositeli. Když k tomu připočteme dobrovolné nebo nedobrovolné „vytěsňování“ do exilu, máme tu stotisícové, možná miliónové skupiny lidí, kteří nemohli rozvinout svoje schopnosti.

V éře „Národní třídy“ jsem si bezpečně říkal: kdyby se všichni tito lidé zapojili do veřejného života a svých profesí, nastal by obrovský intelektuální a ekonomický vzestup. To v mnoha směrech nastalo, přesto jsem po pár letech pochopil iluzivnost svých tehdejších představ. Shrnul bych toto poznání do dvou bodů.  Důvod?

Stádní intelektuální život, který nás tehdy tak drtil, jsem já a mí přátelé mylně ztotožňovali s tehdejším politickým režimem. Po pětadvaceti letech vím, že je trvalou konstantou českého intelektuálního života a nejen jeho. Stádní myšlení souvisí s násilným režimem daleko méně, než jsme si mysleli. A naopak daleko více s individuální schopností chovat se a myslet svobodně.

Před pětadvaceti lety byl oblíbeným rčením statisíců lidí, že někdo „něco nemůže,“ což jsme opět automaticky ztotožňovali s represivním politickým režimem.  Po pětadvaceti letech vím, že je hodně povolaných a málo vyvolených a jen malá část vyvolených je schopna skloubit kreativitu a pracovitost. To, myslím, svobodná společnost odhalila docela nemilosrdně.

Nyní ke druhé části, jestli končí polistopadová republika?

Nejsme svědky revolučního odstraňování republiky vzešlé z Národní třídy, ale pomalých, erozivních změn, které revidují polistopadovou republiku. Pomůžu si přitom klasickou terminologií.

Aristoteles psal o třech typech vlády, v závislosti na tom, kolik lidí se podílí na moci – buďto monarchie, aristokracie, nebo demokracie. Napsal, že každá forma má svou pozitivní a zvrhlou podobu.

Zvrhlou podobou monarchie je tyranie jednotlivce, zvrhlou podobou aristokracie jako vlády elity je oligarchie, v naší terminologii vláda několika nejbohatších miliardářů, kteří splétají různé druhy moci. No a konečně zvrhlou formou demokracie je ochlokracie, tedy vláda lúzy.

Co jsme tu v posledních letech zažili? Pokusím se to popsat s jistou mírou zjednodušení.

Polistopadová demokracie začínala jako aristokracie, vláda elit, která od léta 90 do léta 92 přecházela v klasickou demokracii, s otevřenými politickými stranami a delegováním moci zespodu nahoru.

Od konce 90. let však polistopadová demokracie sklouzávala k populismu s rysy lúzokracie – takto můžeme charakterizovat zadlužovací mánie některých vlád, spojené s bezprecedentním nárůstem státního dluhu. Příklad za všechny, Paroubkův státní rozpočet na rok 2006, předpokládající v době růstu téměř dvousetmiliardový deficit.

Druhým projevem sklouzávání demokracie k lúzovitosti bylo, jak se od začátku 21. století začali někteří tzv. političtí podnikatelé privatizovat veřejný život a politické strany. Většinou šlo o lidi s veksláckou mentalitou, kteří svými zákulisními manipulacemi vyprazdňovali politiku zevnitř a vyháněli z ní střední vrstvy.

Bohužel ještě dnes si vlivná část pravice mylně myslí, že tzv. kmotrové a kmotrovství jsou reakcí na nefunkčnost společenského systému a že tito lidé ho jen „zprůchodňovali“, čímž plnili blahodárnou funkci zprostředkovatelů zájmů.

Kmotrové ve skutečnosti jako první zbavili politiku jejího obsahu, vykradli ji zevnitř, ničili život v politických stranách náborem „mrtvých duší“, aby pak drze tvrdili: bez nás je systém nefunkční.

Připomínali tím chlapečka, který zavraždí oba své rodiče, ale u soudu se domáhá milosti s odůvodněním, že je sirotek. „Tako kmotrovská lúza“ měla tendenci stavět se nejen nad stát, ale i nad hlavní ekonomické hráče.

Tady vidím hlavní motivace vzpoury některých miliardářů pro jejich vstup do politiky. Tedy zájem odbourat zprostředkující články v podobě tzv. kmotrů a mít sami pod kontrolou stát, jeho vliv a přerozdělovací procesy. Namísto mnoha kmotrů přišlo několik superkmotrů.

Kdybych to měl shrnout: nejpozději od roku 2009 vlivné střední vrstvy začaly ztrácet důvěru v polistopadovou demokracii jako prostor, v němž se střetávají různé politické proudy, z jejichž nepřetržitých konfliktů vyjde nějaký funkční kompromis. Namísto standardních politických stran instinktivně hledaly různé typy spasitelů a spásonosných projektů.

Začalo to už během první přímé prezidentské volby v lednu 2013, kdy pozoruhodně ožil mýtus dobrého knížete, který to všechno vyřeší. Na téhle společenské vlně, i když nesené jinou částí společnosti, se Miloš Zeman v létě 2013 pokusil fakticky ustavit poloprezidentský systém, v němž by hrál roli protektora příští vlády.

Nicméně volby v říjnu 2013 ukázaly, že znejistěné střední vrstvy spíš upřednostňují program silné podnikatelské ruky. Ve veřejném prostoru je najednou velebena nová vrstva českých miliardářů, k nimž se vzhlíží jako k těm, co jsou vnuknuti nadpřirozenými silami a vyvedou národ z hospodářské a jiné stagnace.

Jejich vliv je však postaven na neslýchaném střetu zájmů a splétání politické, ekonomické a mediální moci. I když to dnes tak nevypadá, politickou moc chápou jako nástroj k „manažování“ svých zájmů ve vztahu k bankám a jejich úvěrovému zatížení. Současně dostávají do rukou kontrolu nad daněmi a spoluvytváří veřejné mínění. Chce se mi ironicky dodat: to bude zase okázalého rozčarování, až se to provalí.

Takže v tomto smyslu ano, polistopadová republika končí. Nikoli ústavně-právně, ale vzhledem k tomu jaká vůdčí síla udává tón veřejnému životu.

Zatímco v době tzv. polistopadové republiky byli vůdčí silou politici, které produkovaly velmi otevřené a relativně velmi demokratické politické strany. Tehdy ještě existoval klasický systém „brzd a protiváh“ a debata o střetu zájmů měla ve veřejném životě svou váhu.

Dnes jsou nové strany typu Úsvit nebo ANO velmi politicky uzavřené, sloužící ke katapultování jednoho člověka a na něj navázané úzké skupiny lidí do funkce.

Podoba státu pak dominantně nevzniká ve společenském konfliktu a soutěžení, ale jako výsledek zákulisního slaďování zájmů velké desítky nejbohatších lidí.  Máme tu formu vlády, kterou Aristoteles nazýval oligarchie, tedy vláda nejbohatších lidí, která se maskuje demokratickým souhlasem a demokratickými institucemi, které začínají mít stále víc charakter Potěmkinových kulis.

Jak však víme, dějiny nekončí a k veřejnosti se někdy i velmi důležité informace dostávají až s fázovým posunem. Pokus změnit polistopadovou demokracii v oligarchii a snaha zabránit tomu, je přesně jedna z těch výzev, z nichž se skládá lidský život. To je výzva i pro celou českou pravici.

Příspěvek byl přednesen na semináři Institutu Václava Klause s názvem „Končí polistopadová éra“?