Halík: „Sv. Tomáš Akvinský rozpracoval tu teorii o tom, že svědomí je něco, co má nezastupitelnou hodnotu v křesťanském životě a papež František to jenom uvádí do té církevní praxe, která jakoby na to často zapomínala.“

Odpověď: Sv. Tomáš Akvinský samozřejmě nemá nic společného s demagogií Halíka ani s herezemi Františka, a když mluví o svědomí, ukazuje na pravdivé svědomí, které je protikladem bludného svědomí. Co se týče Františka, v exhortaci Amoris laetitia popírá přirozený mravní zákon i svědomí. Popírá existenci absolutních mravních norem a přizpůsobuje svědomí žádostem člověka, což je podvod a hereze.

Tyto dny 4 kardinálové předložili Františkovi 4 dubia (pochybnosti) a žádali odpověď. Nedostali ji. Jeden bod z dubií: „Je po vydání exhortace ‚Amoris laetitia‘ (srov. č. 304) nadále třeba považovat za platné učení Jana Pavla II. v encyklice ‚Veritatis splendor‘ č. 79, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, týkající se existence absolutních mravních norem, které zakazují vnitřně špatné skutky a jsou závazné bez výjimky?“ František na otázku neodpovídá, protože je heretik a popírá existenci absolutních mravních norem, které zakazují vnitřně špatné skutky, to je hříchy. Tím už ale není ani katolíkem ani křesťanem. A tyto heretické postoje Františka jsou voda na mlýn pro pana Halíka.

Halík: „Je napsáno, že rozvedení – konec. Vrah se může vyzpovídat a jít k přijímání, a žena, kterou opustil její muž, aby se postarala o děti, vstoupila do nového manželství, báječně se o ty děti stará a žije opravdu křesťanským životem, do smrti nesmí přistupovat ke svatému přijímání, to přece je něco, co jasně odporuje evangeliu.“

Odpověď: Naopak, to, co Halík tvrdí, odporuje evangeliu. Vrah se může vyzpovídat, když se upřímně kaje a má úmysl radikálně změnit život. Pokud je odsouzen na dlouhá léta vězení, musí trest spravedlivě odpykat. Ve vězení může ale takový pravdivý kajícník přistupovat ke svatému přijímání.

Co se týká manželství, platí téměř jako zákon: čím je láskyplnější a obětavější vztah manželů, kteří žijí ve svátostném manželství, tím víc se láska přelévá na děti. Když ale rozvedená katolička vstoupí do nového manželství a jinému muži tuto lásku prokazuje, tím víc o lásku ochuzuje své děti a ony de facto ztrácejí domov.

Realitou je, že když se rozvedená katolička podruhé nevdá proto, aby zachovala Boží zákon, pak celé své srdce dává svým dětem. Děti ztratily otce, ale zůstává jim matka, která jim utváří domov.

Na rozdíl od vdovy, rozvedená žena, která vstupuje do dalšího manželství, předem ví, že se jako katolička musí rozhodnout mezi Božím požadavkem a novým mužem. Ještě tragičtější je, když si tato rozvedená katolička vezme druhého muže za cenu, že tím rozbije jeho rodinu. Připraví jeho děti o otce a udělá nešťastnou i jeho manželku. Pokud rozvedená katolička do nového manželství vstoupí, musí počítat s tím, že na bohoslužby může chodit, může se modlit, ale ke svatému přijímání přistupovat nemůže. A právě to je pro ni výchovný prvek, který ji vede k pravdivé pokoře. Nedovolení účasti na svatém přijímání je pro katolíky motivací, aby když přijde krize, ji neřešili rozvodem, ale dokázali si odpustit a nést vzájemně své slabosti a kříže.

V Německu chodí k přijímání, kdo chce, ať je rozvedený či žije v jakémkoliv hříchu, tam se mnohdy nerozlišuje – téměř všichni si chodí pro tzv. oplatek, celý chrám. Ke zpovědi ale nejde nikdo. To je frustrací této svátosti a apoštol Pavel říká: „Kdo jí a pije nehodně, nerozeznává, že jde o Tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“ (1 Kor 11,29-30).

Psychologická manipulace a blábolení Halíka je falešným soucitem. Záměrně působí na lidské city, aby lidé schválili hřích a postavili se proti duchu evangelia.

Halík: „Tahleta strnulost je něco, čemu papež František říká ‚ne‘ – a zaplať Bůh! Protože kdybychom na tomhletom lpěli, tak snad všichni kněží, kteří mají trochu svědomí a čtou evangelium, by byli otřeseni, kdyby byli nuceni k takovéhlemu postoji.“

Odpověď: Halík říká, že všichni kněží, kteří mají trochu svědomí a čtou evangelium, by byli otřeseni, kdyby byli nuceni respektovat Boha a Jeho zákon. A to je absurdum, další hrubá demagogie a hereze pana Halíka. Navíc je to psychologická manipulace, zastrašování, vysmívání a vyhrožování, aby nikdo ani nepřipustil myšlenku, že má trvat na Božím zákoně.

Halík drze staví nové církevní a „boží“ zákony.

Halík: „Na druhé straně ale rozhodně není řešení prostě mávnout rukou a říct že všechno je v pořádku a tak dále. Tohleto, proboha, neříká ani papež František, todleto neříkám já a neříká to ani řada lidí, kteří dostávají tuhletu nálepku.“

Odpověď: Když Halík zažene do kouta normální upřímné kněze a zakáže jim řídit se Božím zákonem, pak pokrytecky řekne, že rozhodně není řešením mávnout rukou a říct, že všechno je v pořádku. Jak si to Halík představuje v praxi? Podle něho kněz už musí dávat přijímání všem lidem bez výjimky i s vědomím, že katolička je rozvedená a žije s jiným mužem, ale musí mít v srdci výčitku, proč jí přijímání dává, že přece není všechno v pořádku a že nad tím rozhodně nemůže mávnout rukou. To chce Halík vyrobit takové kněžské schizofreniky, jakým je on sám?

Halík: „Je třeba rozlišovat, a to je to, co říká papež František“.

Odpověď: Ano, takzvaný papež František to říká, stejně jako Halík. Rozlišuje ale vždycky opačně: vždycky střílí do vlastních řad.

Halík: „…s těmi lidmi konkrétně hovořit, ne tak, aby ten člověk si řekl…, protože samozřejmě to, že se má člověk řídit svým svědomím má také své úskalí, protože člověk si často plete svoji svévoli za svědomí. Ale on (František) říká – tohle je třeba objasnit v dialogu. Ne, že si jednoho dne řeknu: no tak asi je to dovoleno a tak i mně je to dovoleno a tak jdu, nemám nějaké vnitřní výčitky svědomí…. – ne, tohle je třeba udělat v dialogu a církev má být tím prostředím a tady je třeba těch kněží, kteří mají svědomí, rozum, citlivost, pochopení, a dovedou rozlišovat a vést ty lidi k tomu, aby oni vychovávali své svědomí.“

Odpověď: Jak má kněz ve farnosti tyto Halíkovy rady praktikovat? Představte si, že jedné ženě dovolí jít ke svatému přijímání a druhé nedovolí. Poprask! Vyvolá zranění, hádky, rozkol a nakonec se celá farnost postaví proti takovému halíkovskému knězi a může mít i nejlepší vůli. Pokud nerespektuje Boží zákony a řeší to subjektivně v jakémsi dialogu, vzejde z toho ovoce zhouby.

Víme dobře, že člověk není pravdivě sebekritický a vždycky to bude vidět jako strašnou křivdu – mně nedovolil, a jí dovolil! A co je na celé pseudoradě Halíka nejhorší? Bůh je tím úplně vyřazený! Jakýsi dialog má nahradit objektivní normu Božího zákona. Tato Halíkova teologie, spíše demonologie, je utopistická a vede k vnitřnímu rozkladu. Učí lidi respektovat ne Boha a Boží zákony, ale své žádosti! Sami ti lidé jsou pak nešťastni a je ohrožena jejich spása.

Co chce tímto Halík dosáhnout? Zavedení svatokrádeže jako normy! Ale ke svatému přijímání nemůže přistupovat kdokoliv, v jakémkoliv stavu duše. Jsou zde určité podmínky. Jen ten, kdo vykonal pravdivé pokání a má úmysl i nadále žít v souladu s Božím zákonem, má právo ke svatému přijímání přistoupit. Kdo s určitým hříchem bojuje a padá v něm, ví, že po takovém pádu nemůže bez pravdivého pokání ke svatému přijímání přistoupit. A kdo v hříchu vědomě zůstává, je samozřejmé, že nemůže přijímat svaté přijímání. To, co zavádí Halík, že se svatokrádež stává normou, deformuje svědomí katolíků, a vyřazuje z jejich života Boha.

Když zavádí toto antipokání, dá se očekávat, že v další fázi bude prosazovat církevní sňatky homosexuálů, kteří pak budou zřejmě podle Halíkovy teorie smět po dialogu s knězem rovněž přistupovat ke svatému přijímání, i když odmítnou usilovat o nápravu života. A pokud by to některý kněz nedovolil, Halík by to nazval otřesným cynismem fanatického konzervativce. Navíc, když Halík navádí k dialogu s rozvedenými ženami, z praxe víme, že vytváří-li se podmínky blízké příležitosti ke hříchu, skončí to většinou tak, že kněz nakonec pověsí kněžství na hřebík a vezme si rozvedenou ženu. Podle Halíka je to vlastně skutek milosrdenství. Halík sám by to rozhodně neučinil – ale z jiných důvodů, o kterých raději pomlčíme.

Halík: „Aby to nebylo jednak to gumové svědomí a taky ne to svědomí, které je spoutáno nějakými vnějšími příkazy a strachem. Takže dospělost a zralost svědomí. V dialogu s těmi lidmi, kteří mají ty své neopakovatelné příběhy, najít to řešení, které musí potom ten člověk sám přijmout a za něj nést odpovědnost. A kněz a církevní společenství by mu mělo pomoci nějakým způsobem to svědomí vychovávat a formovat.“

Odpověď: Další utopistická teorie. Halík říká, abychom neměli to gumové svědomí, které ale sám prosazuje, když popírá existenci absolutních mravních norem, a na druhé straně, abychom prý neměli ani to svědomí, které je spoutáno nějakými vnějšími příkazy a strachem. Tedy podle Halíka je třeba odhodit pouta vnějších příkazů a strach z pekla, a řídit se svými city a tím, co lidské chytráctví vymyslí, učinit se bohem a určovat, co je dobré a co zlé jako Eva v ráji.

Realitou zůstává, že člověk má v sobě dědičný hřích, a jak Boží slovo říká: kdo hřeší, je otrok hříchu. Proto musí každý bojovat se sklonem ke lži a se svými zlými vášněmi, musí zapírat sám sebe. To Halík nevnímá. Proto nám Bůh dal i vnější příkazy, které nás vyvádějí ze slepoty a subjektivismu a dávají nám zdravou orientaci a objektivní pohled. To Halík nazývá spoutaností. Rovněž je zdravé mít strach z pekla, protože kdo z něho nemá strach, je nebezpečí, že do něj padne.

Jakou má Halík vlastně morálku? Žít podle těchto jeho teorií, kdy člověk odhodí křesťanské i morální principy, je degradace. O tu ale Halík usiluje a usilují o ni i elity, které po dobu 300 let své existence měly za cíl narušovat živou víru a morální principy. Navíc, touto svou „teologií“ Halík dokazuje, že v Boha vůbec nevěří.