Ve středu 12. listopadu resonovali Na Perštýně účastníci i hosté společně sdíleným náhledem na problémy současnosti. Současně zazněla obava o budoucí vývoj naší demokracie. Moderátorka Daniela Drtinová položila i dotaz, jak si hosté za předsednickým stolem ohrožení představují. V čem je vidí v osobní rovině. Nikomu se definice osobního ohrožení demokracie příliš nepodařila.

V průběhu setkání, ale řada výroků odpověď naznačila.  Nejlépe k tomu přispěl Milan Uhde. Ten politiku definoval ve dvou rovinách. Rovinu horizontální – materiální, kterou nelze opomíjet a podceňovat. Ale současně i v rovině vertikální – morální a mravní, která musí horizontální politiku stále ovlivňovat. Tento moment diskuze mě k definování toho, co chtěla od besedujících slyšet Daniela Drtinová, pomohl nejvíce. V čem tedy spatřuji nebezpečí ohrožující naší demokracii a mě osobně dnes v roce 2014?

Přiznám se, že na území ČR necítím přímé ohrožení vojenské. Možná je mé podvědomí záměrně potlačuje. Trauma civilní bezmoci vůči sovětské agresi roku 1968 mám bohužel stále v živé paměti. Dovedu si již ovšem představit evropské vojenské ohrožení. O to více vnímám jako své osobní ohrožení, relativizuje-li kdokoliv události na Ukrajině. V návaznosti na tuto bezpáteřnost mě přímo osobně ohrožuje zpochybňování evropské vojenské síly. Moje osobní bezpečí nic lépe nevyjadřuje, než naše členství v NATO.

Stejně tak vnímám jako osobní ohrožení snahu likvidovat evropské společenství. Být součástí této společnosti je doposud to nejlepší, co naši zemi i kontinent potkalo. Osobně jsem ohrožen v momentě, když na místo snahy o zlepšování naší evropské komunity, je její existence zpochybňována.

Osobně mě ohrožuje zbabělost řady politiků, kteří nejsou schopni přijmout odpovědnost ani za vyřčené slovo.

Jako ohrožení vnímám, když materiální rovina politiky zcela vyřazuje rovinu mravní. Osobně mě ohrožuje, když nejvyšší představitel státu (a nejen on) omlouvá svá morální selhání novými možnostmi pro českou ekonomiku. Ještě citlivěji vnímám, když část veřejnosti je ochotna tuto nemorálnost přijmout stejně, jako tomu bylo s nemorálností normalizace.

Jsem rád, že z úst předsedy ODS jasně zaznělo: „Připravme se, že naše zásadovost nás může něco stát.“ Jsem rád, že v podobném duchu hovoří i někteří naši političtí rivalové. Alespoň již začíná být jasné, kdo může být v budoucnu naším soupeřem a kdo spěje pouze ke společenskému opovržení.

Ale i za tuto zkušenost jsem vděčný událostem, které odstartoval 17. listopad 1989. Každý den mého života, který po něm následoval, byl lepší než kterýkoliv z těch před ním.