Obědvám v bufetu v pasáži, něco jako variace na včerejší téma. U protějšího stolu si dvě dívky předávají dárky, za pár dní začnou Vánoce. Knihu a láhev. Knihu napsal nejspíše norský spisovatel nebo týraná žena. Víno zase bude francouzské a těžké, neboť každý by chtěl žít na francouzský způsob a namísto toho má jen těžký život.

Těm dívkám září úsměvy, vyměňují si gesta s takovou nenuceností a něhou, jako by mezi sebou ukrývaly nějaký erotický kód. Z reproduktorů se snáší hudba a jako fentanyl kdysi v moskevském divadle uspává hosty do opiového snu. Jen těm dvěma zůstává nezastřené vědomí. Jak to? Ony totiž určují pravidla hry: ony jsou svůdkyněmi.

***
Svádění nemá žádnou logiku, nelze v něm nalézt žádnou pravdu, říká o něm Jean Baudrillard. Jde za hranice vytýčené společenskou úmluvou, člověk je s-veden někam mimo známý svět. „Bez milosti a obratně se vyhýbá všem vztahům, v nichž by mohl někdy nastat okamžik pravdy,“ uvádí filosof na adresu svůdkyně.

Co nás, strávníky ponořené v tom předvánočním bufetu do opiového snu, svádělo? Ta nesnesitelná lehkost hry a znaků, s nimiž se hrálo. Dvě krásné ženy, jejich elegantní gesta, úsměvy a věci bez jakékoli hodnoty; takové dvě drobné ozdoby pro zkrácení dlouhé chvíle.

Ten obrázek z jídelny v pasáži by byl líbeznou vzpomínkou, kdyby nepřipomínal, že svádění  se stalo strategií systému. Svádění patří do soukromého světa, je trochu temnou stránkou života, nechť je špatným svědomím svůdkyň a svůdců, nebo ať je jejich radostí a strastí svedených. Ať si. Jakmile se ale svádění vepíše do běžného dne, hrozí přerůst v chronické potíže společnosti.

Kdo svádí? Lépe by bylo ptát se, kdo ještě nesvádí. Mantra o ústřední roli trhu ve státě a světě, závody v konzumování a reklama popletly hlavy politikům, ale dokonce i těm, kteří se vždy snažili držet  si od blouznění světského odstup - církvi. Hitem sezóny se má stát bible ve vzácných kožených deskách; o její propagaci se postarali rovným dílem zpěvačka Bílá a arcibiskup Duka. Svádí se dnes i na místech, která dříve křičela děsem: zubařské kliniky nabízejí kromě opravy chrupu péči o zaparkované vozidlo.

Kam až svádění dospěje? I tady můžeme začít negativním vymezením: kam se svádění ještě nedostalo? Do klauzur řeholníků? Do zákonů? K trampským ohňům? Možná že existují opevněná místa střežená posledními mohykány pravdy a lásky, ale stávají se jen excesem. Hra s vyprázdněnými znaky se stala obecným diskursem, vše se stalo tématem. Václav Bělohradský hovoří o nemožnosti alternativy, neboť vše, co by se alternativou chtělo stát, bude systémem přijato za své. Revoluční pravda o Che Guevarovi se v mžiku promění ve výborný obchodní artikl: revolucionář přemístěný na placky a trička: svádění revolucí.

Co s sebou svádění vzalo? Z jiné strany by ta otázka mohla být: a co s sebou odnáší soukromé, erotické svádění? Srdce, hlavu, čas, peníze. Veřejné svádění je jen zvláštním druhem svádění soukromého. Není jedním z příznaků této doby těžko definovatelná nespokojenost a hněv? Vyprazdňování peněženek (na konci roku 2014 činily dluhy domácností v ČR 1,7 bilionu Kč) a nenahraditelné ztráty času prosezeného u všech facebooků a VIP magazínů? Všudypřítomnost svádění, jeho přepólování ze sféry soukromé do sféry veřejné, jakoby ubralo sílu na jeho domácí půdě: jeden trefný postřeh říká, že sex je dnes všude, vyjma sexu samotného.

Učinili jsme ze svádění, té velice soukromé hry a potřeby, věc veřejnou a nepřetržitou. A v klamném pocitu opojení ze všech těch hebkých, lesknoucích se a vůbec úžasných věcí a lidí okolo sklízíme hořké plody svedených. Snad není náhoda, že jeden z nejmódnějších produktů má ve znaku nakousnuté jablko.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami