I dnes se zatahuje obloha a město je v sevření bouře. Lidé mizí pod kamennými převisy domů, ale v ozvěnách srdcí už není žádný strach. Ohně křižující oblohu už nepřitahují pozornost. Lidé sklápějí zraky k drobným přístrojům a nalézají svůj druhý život: v obrazovce.

Tisíce let to byl obraz, ve kterém lidé hledali a nacházeli útočiště před nepřízněmi. Pomocí obrazu si vyprávěli příběhy a těšili mysl rozjitřenou úklady okolí. Nenacházeli v něm jen lék, obraz byl i stavbou světa. Byl metaforou, byl oním počátečním slovem, jež hněteno výklady rozvinulo se jako úžasná skutečnost nad prvními věcmi.

V záplavě prvních věcí člověk hledal orientaci a pomocí umění a řeči ji nacházel. Mnohé zahalil, mnohému ale teprve dal smysl.

Ty tisíce let vzaly za své. Stačilo pár set let nadvlády rozumu a na jeho prozatímním konci vysilující závod dvou mocností. Technika nalezla svůj kouzelný vrch. Obraz proměnila v obrazovku. Pijavice přisáté na prostředcích komunikace pak rozšířily zlatonosný blud o touze, v jejímž středu již navždy má stát obrazovka.

Obrazovku určuje doslovnost. Nic k ní nelze přidat, uvádí Jean Baudrillard na konto fotografie. Obrazovka je jen rezervoárem pro záplavu fotografií. Vše kolem nás se tak stalo doslovným. Žijeme na poušti doslovného. Ale v člověku stále přebývají staré potřeby a mezi nimi potřeba řeči. Jen tou je možné formulovat existenciální otázky a jen v ní lze nalézat odpovědi; byť i mylné. Člověk tak žízní po řeči, obrazné řeči, a svou žízeň v poslední době napíná na neudržitelnou míru, neboť poušť kolem sebe nechal vyschnout extrémními prostředky stále se rozvíjející techniky. A tak přichází k řeči diktát pudu sebezáchovy:

Hyperrálné. Aby nezemřel, vpustil si do své pouště člověk náhražku obrazů: hyperreálné obrazy. V křeči vyvolané ukrutnou žízní po vyprávění byl založen pramen hudby, videa a zábavy vůbec. Nejmodernější technologie fungují jako koncentrát heroinu vpíchnutý do žíly. Člověk, redukovaný na pouhého diváka, je náhle přibit k přístroji, z něhož tryská nejostřejší obraz a zvuk. Mozek je zaplaven endorfiny. Neví o žízni, neví o sobě.
Fetiše. Touhu člověk osvobodil z pavučiny literatury. Upnul ji k fetišům. Už nejsou hrozivé jako sochy bohů pomsty. Jsou hladké a lesklé. Není v nich přísnost jako v očích svatých z bronzu v čele náměstí. Jsou bezpečné, neboť život se stal posvátným. Pokud se okolo cest hromadí za mohylami mrtví, jsou tím vinni oni sami, neboť nedodrželi rychlost, tak praví alibi výrobců rychlých fetišů.

Mánie. Na úsvitu novověku jedni lidé posadili jiné lidi na loď a vyslali ji na cestu po moři. Cestu do nenávratna. Pokřtili ji lodí bláznů, neboť osádku tvořili šílející. Ta loď mnohokrát obeplula svět a vrátila se na samém konci éry. Šílenci, podivuhodně zmnoženi, vystoupili na břeh nového věku, aby se zmocnili vlády nad světem, který k nim kdysi byl tak krutý. Dnešek je ve znamení mánií. Je třeba vše vidět, sníst, mít, zachytit, zažít.

Fenomény dneška spojuje doslovnost. Není třeba žádné okliky, metafory na poušti nemají význam. Navíc zdržují, narušují tím svátost rychlosti. Zavánějí něčím podezřelým: básněním.

Básnicky bydlí člověk, nazval jeden ze svých příspěvků filosofii Martin Heidegger. Citoval slova Hölderlinovy básně, přitom však neměl na mysli bydlení ve smyslu přístřeší. Bydlením myslí, filosofující básník i básnící filosof, poetickou řečí budovaný vztah člověka ke světu. Teprve v takovém prostoru, zbudovaném básníkem, je člověk s to nalézt bydlení. V ostatních případech „se jen zařizuje, pečuje jako rolník o to, co roste, a staví při tom budovy"; neroztírá vzrušeně rukou po stěně barvy, jen hledí do monitoru.

Filosof volá po návratu k řeči, která upadá do pouhých řečí. O tom, jak je tomu úpadku nápomocna elektronicko-mediální moc, není pochyb. Lidé jsou vyvoláváni k nástupu na vesele se čeřící vody konzumu a mánií. Pro každého je připraveno plavidlo v podobě kreditní karty, „chytrého telefonu" a nejrychlejšího připojení. A protože rychlost se stala zaklínadlem, jazyk musí být redukován. Tam, kde pouhá redukce do hesel nestačí, je jazyk přetvářen tak, aby nejlépe vyhovoval strukturám elektronického světa. Je psán pro příkazový řádek. Je psán na míru zábavnímu průmyslu. Už žádné umění a řeč. Jen prostá pojmenování prvních věcí.

Doslovnost proměňuje jazyk v písek, ohromné závěje písku. Uvrhli jsme se tak do pouště jazyka. A že v poušti nelze žít, je jisté. I svatí to dovedli jen po omezenou dobu, tak je poušť životu nepřátelská. Takovou interpretací nebo dovětkem lze pak přitakat Heideggerovi a konstatovat, že pokud člověk zapomněl básnit, tedy vést se světem dialog, zapomněl bydlet. Je vydán hyperrálnému, fetišům a mániím. A snad v záchvatu některé z těch mánií si dokonce i myslí, že dobře bydlí na této zemi. Ale s nadutou myslí a klidným srdcem přežívá přece uboze, hůře než ti, co dávno se před bouřkou třásli v hlubinách skal holých jak kosti.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami