Proč vlastně svoboda slova? Jednotlivci i skupiny lidí ve společnosti mají rozdílné zájmy. Ty zájmy jsou, ne vždy, ale poměrně často, konfliktní. V našem kulturním okruhu je mechanismem sloužícím k vypořádání těchto konfliktů smírnou a kompromisní cestou demokratická parlamentní politika, pro jejíž správné fungování a pro to, aby dosahovala optimálních výsledků, je naprosto stěžejní svobodná výměna názorů. Jakékoli její omezování nad rámec běžného a zažitého nutně musí vést k přijímání suboptimálních řešení veřejných záležitostí.

Ta svobodná výměna názorů se z mého pohledu v posledních letech značně zadrhává. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, kdyby svoboda slova nebyla tématem, nejsme dnes zde v tak hojném počtu, a nikdo by ani neměl potřebu zakládat Společnost na obranu svobody projevu. Čili něco se děje.

Žijeme v jakémsi stále těsnějším sevření. Ve společenském klimatu, které si vynucuje větší a větší míru konformity s názorem hlavního proudu. Disentní hlasy jsou stále více odsouvány a vytlačovány na okraj politického spektra, čímž je posléze zpětně ospravedlňováno jejich vyloučení jako oprávněné.

Koridor přípustného se zužuje. Respektive je někým zužován. Dle mého názoru nejde ani zdaleka jen o institucionální cenzuru. O viditelné státní nebo korporátní zásahy, do fungování webů nebo sociálních sítí. Velkou roli v tomto procesu hraje plíživá a těžko definovatelná, a proto i složitěji demaskovatelná autocenzura. Neboli to, jak omezujeme sami sebe nebo své okolí my sami. Jak ochotně přistupujeme na témata (dnes se módně říká narativy) určovaná hlavním proudem, jak přistupujeme na jejich výklad.

Vyslovování disentních názorů je pro člověka nákladné vždy. Demokratické pluralitní společnosti by však mělo jít o to, aby tyto náklady zůstávaly v rozumných mezích. Aby nebyly prohibitivní.

Člověk je totiž společenských tvor. Jeho výherní evoluční strategií je spíš společenský konformismus nežli vypjatý individualismus. Stát sám proti názorům většiny tak není pro mnohé z nás úplně komfortní. I proto může být cancel culture tak účinná.

Náklady vyslovování nonkonformních názorů, o kterých zde mluvím, mají různou podobu. Zpravidla jde o náklady – v uvozovkách – „jen“ společenské spojené s nějakou formou sociálního odmítnutí jedince, nositele nemainstreamového názoru. Stále častěji ale začíná jít o náklady i jiné povahy. Mluvím např. o pracovních problémech apod. Nejeden z mých známých z oborů mimo politiku má za sebou něco jako pohovor s vedením o tom, do jaké míry se může či nemůže svobodně vyjadřovat na sociálních sítích, aby to tzv. nepoškozovalo zájmy firmy…

Že četnost a míru tohoto fenoménu hlavní proud zpochybňuje je logické – nikdo s konformními názory něčemu takovému čelit nemusí.

Tím se dostáváme k vynucování, k motorům autocenzury. Vynucování konformismu probíhá různou cestou. Rozdělil bych jeho původce na pasivní a aktivní.

Aktivní jsou všichni, kdo vědomě vytvářejí nebo pomáhají vytvářet společenské klima, kde je vyslovování nekonformních názorů spojeno s vysokými náklady pro jejich nositele. Jsou to strážci veřejného diskurzu a jediného správného názoru na sociálních sítích, udavači, jsou to expertně se tvářící společnosti na odhalování a boj s dezinformacemi, o nichž víme, jak jednostranně ideologicky jsou předpojaté, je to konec konců vláda a v širokém pojetí establishment, která bojuje s tzv. populismem, což je nedefinovatelný pojem, a rozděluje politické strany na tzv. demokratické a nedemokratické, aniž by mělo toto dělení jakoukoli oporu v realitě. Ale jsou to i jiné falešné dilematické volby, Západ vs. Východ nebo slova ministerského předsedy „o boji o charakter našeho státu“. Za tím vším stojí snaha vyloučit opozici ze slušné společnosti a vytvořit kolem ní jakýsi odér toxicity a nepřípustnosti.

Mezi aktivní tvůrce tohoto společenského klimatu patří pochopitelně i mnohá média, která všechno výše zmíněné svým hlasem ochotně zesilují.

A Pasivní aktéři vynucování konformity? To jsou všichni, kdo se tomuto tlaku bez větších obtížích podvolují. Kdo přizpůsobují své vyjadřování, kdo mluví šeptem. Jsme to mnozí z nás, kdo tím, že nevyslovíme svůj názor v podobě, v jaké bychom jej řekli svobodně nebo v jakém jej říkáme v kruhu svých blízkých, jimž důvěřujeme, umožňujeme vytyčování neviditelných mantinelů kolem naší veřejné debaty, svobody slova a tím i demokracie.

A proto je tak důležitá ve společnosti, která přirozeně tíhne spíše ke konformismu, role buřiče, role nonkonformního jedince, skeptika, který se nezdráhá klást si otázky a je ochoten a schopen nést náklady spojené s vyslovováním disentních názorů. Který otevírá cestu všem ostatním a bourá mantinely vztyčované majiteli jediné přípustné pravdy. Ostatně nejpozději od dob Karla Havlíčka Borovského máme v Čechách tradici tohoto typu hodnou následování.

Dovolte mi na závěr citovat slova klasika. Ruský disident Alexandr Solženicyn v brilantním eseji Nežít se lží! z roku 1974 napsal, mimo jiné, i tato slova: „Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!“

Někdo namítne, že citovat Solženicyna je možná až příliš, že nemáme gulagy ani sovětskou tajnou policii. Nemáme. Ale princip těchto slov je obecně platný. V komunistické totalitní diktatuře ta slova platí bezezbytku, v nominálně svobodné společnosti, která lehkovážně k soft verzi totality sklouzává, by měla burcovat.

Nemůžeme-li proto, ať už z jakýchkoli důvodů, říkat, to, co si skutečně myslíme, neúčastněme se alespoň aktivně na lhaní a neskandujme s ostatními hesla, která se nám příčí!

To je něco, co můžeme pro svobodu slova udělat my sami a prakticky okamžitě.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause