Představme si hypotetickou situaci, že do některé muslimské země, nazveme ji pracovně Utopie, uteče před válkou mladý křesťan. V naší Utopii ovšem žijí umírnění a vstřícní muslimové, kteří křesťanskému imigrantovi poskytnou azyl, prostředky k živobytí a možnost studia. Náš křesťan, říkejme mu třeba Karel, se první dny rozhlédne po škole a namíří k řediteli ústavu s požadavkem  aby mu někde v rohu postavili kříž k modlitbám. Pak začne třídu navštěvovat s obrovským krucifixem na krku. Jak jsme již řekli, v naší Utopii nežijí žádní barbaři s právem šária, ale co je moc, to je moc. Karla sice nepověsí na první lucerně ve městě, ale přesto mu rázně vysvětlí, že jako host se musí přece jen přizpůsobit domácím zvykům. Karel nelení a podá v Utopii na Utopii žalobu. V této chvíli se Karel stává spouštěčem událostí, kdy i těm hodným muslimům v Utopii dojde trpělivost. Karel je dovezen na hranici a tam mohutným kopancem do zadnice vyhoštěn.

To je tak přibližně metafora k somálské studentce v České republice, o které sama ředitelka zmíněné školy řekla, že „se ve škole chovala agresivně, dupala nohou a opakovala, že sem nebude chodit.“ Studentka žádá po škole omluvu a 60 tisíc jako odškodné. Nevděčný spratek, to je ten nejmírnější výraz, který člověka napadne. Myslím tedy soudného člověka. Ti divní lidé, kteří bývají označováni jako „sluníčkáři“ si to zřejmě v duchu řeknou také, ale navenek musí vystupovat zcela jinak.

Bylo by zajímavé zjistit, jak na požadavky somálské studentky reagují její spolužáci. Tady ovšem záleží na rozložení sil. Zda převažují sluníčkáři nebo realisté. Jedna věc je ale jistá: Ahmednuur by měla být i s hidžábem odvezena na hranici státu a tam by následně proběhl rituál po vzoru Utopie…