Je však mnoho jiných, zcela zásadních každodenních problémů, které je třeba řešit. Jenže kdo, s kým, za jaké prostředky a v jakých termínech? Proto velmi farizejsky vyznívají obecné slogany typu Dejme světu naději a víru. Všichni ale nemůžeme být oligarchové nebo performeři.

O mnoha nedořešených záležitostech hovoří Lukáš Jelínek v článku Nemocná společnost (Právo 17. 9.). Divná to éra, jež vnímá lidské zdraví primárně jako ekonomický statek. Přesto v ní žijeme. Nepřekvapí tudíž spor, který opět vzplanul nad (ne)proplácením nemocenské zaměstnavatelem v prvních třech dnech nemoci. Na své smutné dokumentační pouti se nezastavuje a dostává se k dalšímu patníku, který je nejen pravicí do oranžova počůrán. Příbuzným námětem (uvádí Jelínek), o kterém by se měla vést debata, je žalostná hladina nemocenských dávek. Ta, jak setrvale upozorňuje předseda Senátu a bývalý odborový předák Milan Štěch (ČSSD), výrazně snižuje životní úroveň těch nejchudších, jež potká vážnější onemocnění. A uzavírá: Společnost, v níž se musíme handrkovat o každý den nemocenské a v níž je i lidské zdraví cynicky poměřováno tabulkami účetních, je nemocná sama o sobě. Frustrace, nedůvěra a nervozita v ní pak na sebe logicky nedají dlouho čekat.

Co by možná pomohlo: změna formulky

Velmi praktické jsou právní příručky pro krizové situace. Jednu takovou vydalo před lety hnutí ATHINGANOI (www, athinganoi.cz). Byla určena pro diskriminované Romy. Jako další pomůcka pro pohyb ve veřejném prostoru je Olomoucký průvodce pro lidi v sociální krizi a bez domova (2004).

Podobné příručky by mohly částečně ochránit různé vrstvy občanů, kteří přicházejí do styku s nekompetencí a nezájmem všeho druhu. Tedy s byrofobií na úřadech a institucích, nezájmem Policie České republiky (městské policie). Zároveň by mohly být účinným nástrojem proti lavírování sekretariátů politických stran a hnutí a především nekonáním ve věci z dílen „našich“ poslanců a senátorů a dalších zastupitelů.  

Zkusme posunout tuto úvahu ještě dále. Po roce 1989 přibylo specifické pře/zaměstnanosti. Mám tím na mysli zavedení funkce tiskového mluvčího. Dříve hovořil k zásadním otázkám třeba ministr nebo jeho zástupce a přiměřeně i funkcionáři směrem dolů, v dané struktuře. Dnes hovoří (až se topoří) tiskový mluvčí, což jsou lidé trénovaní na to, aby vlastně nic podstatného neřekli, a to ještě mají velkou existenční pojistku typu: no comment.