Čeština má vynikající výraz, polo… Ve složeninách má význam půl, polovina, na půl, napolo, zčásti ( Slovník spisovné češtiny pro školy a veřejnost, který vydalo před lety nakladatelství Academia ).

Ve víc jak dvaceti alfabeticky uvedených příkladech ve slovníku, od poločasu přes polokruh a polovodič až po položertem, není uveden, dnes tolik v mediálních zprávách, projevech, politických komentářích a slibech obsažený výraz, polopravda.

Polopravda je něco napůl, ani pravda ani lež, je to jakýsi kočkopes, prostě bájný kentaur povrchní žurnalistiky, jehož informační hrůznost strašila, straší a jistě bude strašit ještě další generace.

Polopravdu využívají politici, „ polokomentátoři“, podnikoví a jiní mluvčí všech a všeho, kteří jsou náhle zaskočeni pravdou a bojí se jejího obsahu, jako „ čert kříže“. A tak si pomohou polopravdou jako berlemi na cestě do Lurd, ale informační zázrak se jaksi nedostavuje.

Přes toto známé paradigma je polopravda v našich masmediálních prostředcích každodenně využívána a přežívá jako femme fatale až na světlé a ojedinělé výjimky. Díky za ně.

On je totiž, a nejen v současném masmediálním světě, v něčem hluboko zakopaný pes a jeho fosilie se těžko hledá.

A tak se dovídáme z celkem úspěšného rádia, jak vypadá svět podle autorky XY, i když tak nevypadá a jinde se dovíme mnohé jiné, zase podle někoho jež s vlastní troufalostí vysvětluje neověřený fakt, jen aby upozornil sám na sebe, ne na podstatu jevu a jeho vysvětlení.

Někam se ztratily novinové formy jako sloupek, fejeton, úvaha, esej, a další, škoda. Vystřídala je nabubřelá ješitnosti, dnes podporovaná reklamou: „ … sněz tyčinku, vyskoč a řekni to svými slovy“ a tento osobní PR postoj, posvěcený neuváděním zdrojů, se stal „ současným covidem žurnalistiky“ a vloudil se do komentářů, zpráv, kulatých stolů a nedělních „ zasvěcených“ diskuzí pánů s kapesníčky o ničem a čemkoli.

Kdyby si někdo dal práci a spočítal televizní a rozhlasové pořady včetně internetových a tištěných článků, našel by onu Věc Makropulos – polopravdu, jako vše přebíjejícího žolíka v podivné hře nazvané nezávislá a demokratická žurnalistika. Nebo snad žurnalistika demokratů?

Když si zopakujeme slova doyena amerického tisku, bývalého vedoucího New York Times, Johna Swintona, která pronesl v roce 1880 před noblesním newyorským tiskovým klubem, pochopíme i po 140 letech mnohé:

„Cosi takového, jako je nezávislý tisk do dneška v dějinách světa neexistuje. Víte to vy a vím to i já. Není mezi vámi jediný, kdo by se odvážil poctivě napsat svůj názor, a pokud to udělá, ví dopředu, že se nedostane do tisku.
Jsem placen každý týden za to, že se můj počestný názor nedostane do novin, v nichž jsem zaměstnán. Další z vás jsou placeni za podobné věci a kdo by byl z vás tak hloupý a své počestné názory napsal, ocitl by se na dlažbě a musel by se poohlédnout po novém zaměstnání.
Kdybych byl býval svůj počestný názor zveřejnil v některém vydání svých novin, během čtyřiadvaceti hodin bych byl bez místa.
Ničit pravdu, lhát bez obalu, perverovat (převrátit, překroutit), zapírat, líbat nohy mamonu a prodávat zemi za každodenní chleba, to je povolání novináře.
Víte to vy a já vím, jaké je to šílenství narazit na nějaký nezávislý tisk.
Jsme nástroji a vazaly bohatých mužů za scénou. My jsme pajduláci, oni tahají za provázky a my tancujem.
Náš talent, naše schopnosti a celý náš život je majetkem jiných lidí.“…

Jak by se autor těchto slov po 140 letech přenesl do naší masmediální současnosti? Nebo snad ne?

Ale vraťme se k třicátému červnu letošního roku. Asociace nezávislých medií udělovala ceny za nezávislou žurnalistiku za rok 2021.

Ceny předával Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií, který řekl: „ Letos jsme pošesté Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku předávali lidem, kteří se nebojí publikovat na politických stranách, úřadech a bohatých lidech nezávislé práce a navíc si ceny považují.“

Oceněni byli:
Jaroslav Kučera, světoznámý fotograf.
Jozef Banáš, slovenský spisovatel a publicista.
Petr Ádler, novinář, působil v Mladém světě a ČTK, nyní v Kanadě, píše do nejvýznamnějších periodik
Vítězslav Jirásek, provozovatel a hlavní publicista internetového rádia Tapin.
Markéta Slepčíková, televizní novinářka a dokumentaristka, žije v Kanadě, představitelka jediné české televize ve světě.
Ondřej Höppner, in memoriam, dlouholetý novinář kultivující prostor tuzemských bulvárních medií.

Všech šest se v Čechách, na Slovensku, ale i v zahraničí zapsalo svými, ať již novinovými, literárními či televizními díly nejen do povědomí svých čtenářů a diváků, ale především jimi potvrdilo, že žurnalistika se dá dělat bez ekonomické a politické podřízenosti. Je složitější, těžší, ale o to poctivější a víc jak potřebná. Je spojena s osobní odvahou a je skutečnou občanskou ctností z plejády těch, které se naší společnosti v průběhu porevolučních let kamsi ztratily.

Je doba před volbami, kdy jednotlivé strany i pidistrany a různá politická uskupení prezentují své sliby a vize, bohužel jim je nelze „měřit“ stejně jako sportovcům na Olympiádě. Ušetřilo by se nesmírně času, státních a jiných peněz a pokud místo vteřin, metrů a bodů by byla hodnocena pravdivost politických slibů a jako dopink diskvalifikována polopravda, bylo by sestavení parlamentu, senátu a vlády, bez koaličního pletichaření, skutečným právem vítězů.

Ale tento fakt je jen vidinou, nezměřitelnost a nepostižitelnost polopravd vyřčených slibů se většinou rozplyne v plytkých politických šarvátkách, které tolikrát zklamaly voliče této země a připomněly jim obsahový rozdíl mezi národem a státní správou a samozřejmě jejich nezbytnost k demokratickému zvolení svých zastupitelů, kteří, často bez zkušenosti a potřebné kvalifikace, jsou sdělovacími prostředky vyzdvižení na piedestaly všehoznalých VIP.

Ono známé, že kdo se nepoučil z historie, musí si ji zopakovat, ať jde o jedince, skupinu nebo národ, nás i lidstvo samé nějak pronásleduje a asi ještě pronásledovat bude.

Podíváme-li se na mnohé, z minimálního množství členů politických stran a uskupení, zvolené politické představitele a hodnotíme-li jejich činy, nemůžeme nesouhlasit se slovy, že: „ … mezery ve vzdělání takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších historických a kulturněhistorických otázkách, jsou nepřehlédnutelné a triumf žurnalistiky veřejného mínění, je rubem toho, že už nikdo nic neví.

Víra v ukládání dat na vícepalcové disky nahrazuje myšlení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědění, ačkoli je to jen velkoplošná nivelizace vědění.“

Žurnalistika, tedy validita sdělovaných informací, ověřených informací, znalostí komentovaného problému, v současné době předvolebních výzev a programových prohlášení nabudou na celospolečenském významu.

Budeme naivně doufat, že se z podivných rozhodnutí velkých „ masmediálních korporací“ vytratí po léta usídlené označení „ nežádoucí“, neboť otázkou stále zůstává komu nežádoucí a co je nežádoucí.

Stejně tak budeme doufat, že alespoň ozvěnou velikosti významu Voltairem řečeného: „ Nesouhlasím s vašimi názory, ale budu se do krve bít za vaše právo je svobodně hlásat.“ zazní v komentářích, zprávách, kulatých stolech ověřená a ověřitelná fakta o tom, co všechno naše demokratická společnost demokraticky udělala, co dělá a co se jí pod tímto „refrénem“ podařilo i proti její vůli vytvořit.

A budeme věřit, že se sdělovací prostředky nestanou pohádkovým zrcadlem pro redaktory, moderátory, komentátory a jiné odborníky okamžiku, aby se v podtextu svých vystoupení v podstatě ptali:
„Pověz kdo je v zemi zdejší, nejchytřejší, nejkrásnější?“ A označili, jak již bývá zvykem, sami sebe.

A budeme si přát, a to v hloubi duše, aby se nenaplnila slova amerického prezidenta Johna Q. Adamse, který novináře obecně charakterizoval, jako něco na způsob nájemných vrahů, sedících na nárožích s nabitými mušketami a pálící z nich na zakázku nebo jen tak pro zábavu na jakéhokoliv pocestného se jim zamane. ( Ve funkci prezidenta byl 1825 – 1829 )

A ještě připomenutí na závěr pro toto nadcházející období.

Před rokem 1989 se často v samizdatech i mimo nich mluvilo o občanské společnosti. Termín občanská společnost se pak mnohokrát opakoval a propagoval, jak ve sdělovacích prostředcích, tak v projevech pana prezidenta Václava Havla. V roce 1989 se konala v Londýně 4. mezinárodní konference Světové profesorské akademie míru. Z diskusních příspěvků této konference, ve spolupráci s Informační agenturou USA, v uspořádání Edwarda C. Banfielda, vyšla kniha Občanské ctnosti,( český překlad PhDr. Jiří Loudín, CSc, 1995).

Edward Shils ve svém příspěvku Občanský étos a občanská společnost píše:
Postoj a étos, který charakterizuje politiku občanské společnosti, je občanský étos, tj. starost o zájem celé společnosti, starost o obecné blaho. Občansky vyspělý člověk, když se má rozhodnout a jednat v konfliktní situaci, jako předmět svého závazku nepojímá v prvé řadě členy své rodiny, obce, strany, etnické skupiny, sociální vrstvy nebo spolupracovníky v zaměstnání, nýbrž občanskou společnost.“

Myšlenky občanské společnosti se jaksi někam ztratily. Vytratily se z politiky, ekonomiky, kultury, školství i lidských a mezilidských vztahů.

Nevěřím, že by soudobá žurnalistika posuzovala rastrem „občanských ctností“ průběh předvolebního boje, ale stačilo by tyto myšlenky občas adeptům budoucí vlády připomenout. A je třeba konstatovat, že Asociací nezávislých médií již po šesté udělované ceny za nezávislou žurnalistiku jsou základem vznikající mezinárodní mozaiky, která je schopna vytvořit velký myšlenkový obraz současnosti.

A pro mnohé, kteří získali diplom masmediální komunikace a promlouvají k divákům a posluchačům, je třeba ještě jednou připomenout slova Friedricha Nietzscheho:
„Berte jazyk vážně… v něm se projevuje, jak vysoko či nízko si ceníte umění a jak dalece jste spjatí s uměním, právě v tom, jak zacházíte s rodným jazykem. Nevyžadujete-li od sebe, aby ve vás určitá slova a obraty žurnalistických zvyklostí vzbudila fyzický odpor, vzdejte se snahy o vzdělání.