Na Slovensku se začali zajímat rovněž o sionismus zejména od 30. let. Sionisté založili také svou politickou stranu- Židovskou stranu, která zasedala v Národním shromáždění o dvou poslancích. K sionismu inklinovali nejprve německy mluvící Židé, česky mluvící židovské obyvatelstvo přijímalo sionistické myšlenky zejména od druhé poloviny 30.let s rostoucím nacistickým ohrožením. Zpočátku se asimilovaní českoslovenští Židé dostávali do určitých sporů se sionisty.Asimilovaní čeští Židé se chtěli co nejvíce začlenit do československé spolenosti. Svůj upřímný čechoslovakimus dávali Židé najevo hned v počátku budování státu. Mnozí z nich se dobrovolně zúčastnili bojů o Slovensko, důležitou roli sehráli na plebiscitu v Těšínsku, Oravě, Spiši.

Židovští podnikatelé a průmyslníci se zasloužili o rozkvět československé ekonomiky. Českoslovenští Židé byli velmi asimilovaní a zasloužili se o rozvoj mnoha odvětví. Z česky píšících spisovatelů vynikají František Gellner, Richard Wiener, Pavel Eisner, Karel Poláček, Jiří Mordechaj Langer, Jiří Orten, Egon Hostovský. Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod, Egon Ervin Kisch jsou součástí pražské německé literatury. Mezi dirigenty získali proslulost Karel Ančerla, Georg Singer. Do oblasti hudby zasáhli Karel Riener, Hans Krása. Sochař Otto Gutfreund a malíři Alfréd Justitz, Emil Orlík, Jiří Kars.

Roku 1921 získali česky mluvící Židé v pražské židovské náboženské obci předsedou August Stein, po něm právníci Max Reiner a Emil Kafka. Nejvlivnější česko-židovskou organizací po 1. světové válce byl Svaz Čechů a Židů v Republice československé, který vznikl roku 1919 Spojením svazu českých pokrokových Židů a politické jednoty česko-židovské. Nový svaz měl statut politické organizace, ale nevystupoval jako strana, přijímal Židy bez ohledu na jejich politickou příslušnost.V jeho čele se vystřídali právník Heřman Růžička, spisovatel Eduard Lederer (Leda), publicité Viktor Lederer, Otakar Guth (zemřel v terezínském ghettu), Otakar Fraenkl, Viktor Teytz, posledním předsedou byl publicista Otto Stross (zemřel v KT Buchenwald).

V únoru 1939 se svaz přeměnil na Česko-židovské ústředí,později pokračoval ve své činnosti ilegálně v Praze (O. Guth, V. Lederer, K.Radnitzer). Většina těchto představitelů byla nacisty zavražděna. Svaz Čechů a Židů nebyl jedinou organizací, působily zde i menší spolky různého zaměření: Spolek českých akademiků Židů, roku 1919 přejmenovaný na Akademický spolek Kapper, který otevřel členství všem studentům bez rozdílu vyznání a stál mimo strany. Jeho členy byli sochař Otto Gutfreund, spisovatelé Alfréd Fuchs, Egon Hostovský, Hanuš Bonn a Jiří Orten, sólista Národního divadla Emil Pollert.

Řada židovských autorů působila v českých novinách a časopisech prosazovali se už před první světovou válkou- jedná se o významné osobnosti Josef Penížek, dlouholetý vídeňský parlamentní zpravodaj Národních listů a editor spisů Gustava Eima, Hugo Traub psal četné studie z novodobých českých politických dějin. Po roce 1918 působili Židé v českých novinách ve velkém počtu, působili především v Tribuně, Lidových novinách, Právu lidu, v Rudém právu. K židovským redaktorům Tribuny patřili režisér a kritik Josef Kodíček, filosof Jindřich Kohn, spisovatelé Alfred Fuchs, Karel Poláček, Vojtěch Rakous, novinář Arne Laurin, prozaik Ivan Olbracht, spisovatel a politik Gustav Winter. Z redaktorů komunistického Rudého práva patřili k předním novinářům filosof a publicista Arnošt Kolman, novinář Oto Synek, Viktor Synek, Stanislav Budín, Kurt Konrad, Andre Simon. V Lidových novinách působil František Gellner, Richard Wiesner, Karel Poláček, kritici Arnošt Vilém Kraus, Otakar Fischer, Pavel Fraenkel, dále E.E.Kisch, hudební kritik a novinář Jan Lövenbach, zoolog, cestovatel a spisovatel Jiří Baum, publicista František Gellner

Mnoho židovských publicistů a novinářů emigrovalo před nacisty a komunisty a působili či publikovali v médiích jiných zemích- Moše Tavor (vl. jm. Fritz Tauber 1903 Olomouc-1978 Jeruzalém), Meir Faerber (1908 Ostrava-1993 Tel Aviv), Ruth Bandyová, Tomáš Kulka, Petr Brod.

Ne všichni Židé, kteří se hlásili k české řeči a kultuře cítili potřebu svůj vztah institucionalizovat, někteří pochybovali o smyslu organizovaného česko-židovského hnutí vůbec. Své pochyby vyjadřovali někteří česky píšící židovští spisovatelé František Langer či prozaik a básník Richard Wiener. Příznivci organizované asimilace ovšem věřili ve své řešení situace. Z autorů, kteří toto téma promýšleli hlouběji jsou známi Viktor Vohryzka, právník a filosof Bohdan Klineberger a především Jindřich Kohn, který ve svém díle (vydané posmrtně) Asimilace a věky I-III položil filosofické základy novému pojetí úlohy a smyslu asimilace a tím i česko-židovského hnutí. Podle Kohna, přívržence panevropské myšlenky je asimilace procesem, který by měl daleko přesáhnout židovský rámec. Její vlastní smysl je modelový a má všelidský obsah-ukazuje ostatním národům cestu od separace k vyšším nadnárodním a nadstátním společenským celkům. Kohn byl přesvědčen o nutnosti kvalitativně vyšší, lidsky dotvořené lidské rasy zahrnující celé lidstvo a založené na absolutní humanitě

Tak jako v jiných zemích i v ČSR začalo získávat sympatie sionistické hnutí. Sionistické hnutí se v českých zemích začalo formovat v 90.letech 19. století a získalo podněty- na jedné straně antisemitská vystoupení v souvislosti s česko-německými jazykovými spory a s hilsneriádou a na druhé straně-1. sionistický kongres v Basileji roku 1897 a založením Světové sionistické organizace Někteří z prvních zastánců židovské národní ideje u nás kladli důraz na politické znovuzrození židovského národa ve smyslu Herzlova politického sionismu, poukazovali také na příklad českého národního obrození, ale většina z první generace dávala přednost „duchovnímu“ či „kulturnímu“ sionismu, který zdůrazňoval potřebu náboženské a kulturní renesance evropských Židů, jeho prvním cílem nebyla slina, ale návrat k židovství a teprve poté fyzický návrat do Eretz Jisrael.

Vycházeli při tom z ideje prvního židovského dělnického vůdce Davida Gordona, podle něhož osvobození člověka předchází osvobození národa a své vykoupení člověk nalezne v práci. Jedním z kulturních center sionismu u nás před první světovou válkou byl studentský spolek Bar Kochba. Vznikl ve Praze ve stejném roce jako Zion 1899 ze židovské nacionální studentské společnosti Makabea ,založili roku 1892 studenti pražské německé univerzity a která se od roku 1897 přejmenovala na Verein der jüdischen Hochschüler in Prag.Členové spolku byli studenti ze středních vrstev, kteří se pokoušeli o návrat k židovství prostřednictvím studia hebrejštiny, judaismu, židovské historie a kultury.

Hledali nový vztah k Palestině a východoevropskému Židovstvu a myšlenky především filosofa Martina Bubera, který při svých návštěvách Prahy pronesl své Tři řeči o židovství, v nichž formuloval filosofické a etické zásady kulturního sionismu. Spolek Bar Kochba věnoval přednáškové, osvětové publikační činnosti, jádrem jeho aktivit byly debatní večery. Tyto osobnosti hrály významné role v politickém a kulturním životě Československa, Palestiny a Státu Izrael. Ideovými vůdci pražského sionismu v jeho počátcích byli Felix Weltsch (Praha 1884-1964 Jeruzalém), šéfredaktor týdeníku Selbstwehr, filosof Samuel Hugo Bergmann (1883 Praha-1975 Jeruzalém), který roku 1920 přesídlil do Jeruzaléma, později se stal ředitelem Židovské národní a univerzitní knihovny, přednášel moderní filosofii na Hebrejské univerzitě a byl zvolen jejím rektorem. Mezi další významné osobnosti patřili Robert Weltsch (1891 Praha-1983 Jeruzalém), historik a novinář Hans Kohn (1891 Praha-1971 Filadelfie), Hugo Hermann (1880 Moravská Třebová-1940 Jeruzalém) básník novinář, vydavatel Jüdischen Rundschau, jeho bratranec Leo Hermann (1888 Lanškroun-1951 Londýn), později působil v čelných skupinách světových sionistických organizací.

Roku 1909 vznikl pro zájemce tehdy ještě malé skupiny židovských studentů spolek Theodor Herzel. Ke spolku se hlásili právník, politikům budoucí poslanec za Židovskou stranu Angelo Goldstein (1889 Milevsko-1947 Tel Aviv, vedoucí činitel Pžo za Protektorátu František (Franz) Friedmann, spisovatel, lékař, grafik Karel Fleischmann, spisovatel František Gotlieb a Viktor Fischl (Avigdor Dagan), český a izraelský spisovatel. I když se idea židovského hnutí uchytila v českých zemích poměrně brzy, počet jejich zastánců před první světovou válkou nebyl velký. Širší ohlas sionismus získal po vzniku První československé republiky. Režim první republiky dovolil Židům přihlásit se k židovské národnosti.

Mluvčím židovské národně cítící pospolitosti v Československu se v prvních měsících stala Národní strana židovská, která 22.10. 1918, těsně před založením ČSR, založili v Praze zástupci nacionálních organizací (Sionistický svaz, socialistická Poalej Cion), k nim se brzy připojily i obdobné židovské organizace na Slovensku i Podkarpatské Rusi. Do čela rady byl zvolen právník Ludvík Singer, významný činitel židovsko-národní politiky v českých zemích během 20.let. Prezident Masaryk sehrál velmi důležitou úlohu v roli zápase sionistů o uznání židovské národnosti ČSR. Byl toho názoru, že Čechoslováci nemohou upírat jiným, co žádají sami pro sebe. Pro židovskou národní ideu měl pochopení, které občas vyslovil i veřejně a vyvolal tak rozladění pro mezi zastánci české asimilace.

Jeho podpora sionismu a židovské národnosti byla principiální, nelze pominout ani politické motivy, uznání židovského národa oslabí německou i maďarskou menšinu. Podporoval osídlení Eretz Jisrael Židy, roku 1927 navštívil TGM Palestinu. Vstřícnost první republiky k židovským národním představám, podpora, již sionistické myšlence přes všechny výhrady vyslovoval Tomáš G. Masaryk, ale i někteří další čeští intelektuálové, to vše napomohlo československým sionistům k dobrému postavení ve Světové sionistické organizaci a ČSR se stala jedním ze středisek sionismu. V ČSR se konaly tři světové sionistické kongresy, XII. A XIII. Sionistický kongres v Karlových Varech a XVIII. Sionistický kongres v Praze.

Důležitým krokem v židovském zápase o politická práva a uznání představoval vznik Židovské strany Československa, která byla založena roku 1919 na konferenci Národní rady židovské v Praze. Strana usilovala o zastoupení židovské menšiny na komunální i parlamentní úrovni, do parlamentu vstoupila až roku 1929 v koalici s polskými sociálními demokraty-tehdy byli zvoleni dva poslanci za židovskou stranu Ludwig Singer a bratislavský právník Julius Reisz. Roku 1935, když šla Židovská strana v koalici s českými sociálními demokraty, byli do parlamentu zvoleni Angelo Goldstein a Chaim Kugel (1897-1956 Izrael),zakladatel a ředitel hebrejského gymnázia v Mukačevu. Roku 1935 došlo k posílení vlivu Židovské strany. V jejím čele stál Emil Margulies (1877 Sosnowiec- 1943 Tel Aviv), strana byla zrušena v lednu 1939. Vedoucí činitelé Židovské strany byli většinou sionisté, strana měla přátelské vztahy s čs. Sionistickou organizací, ale svou činnost organizovala odděleně.

Sionistická organizace vznikla v letech 1919-1920 z potřeby nově organizovat sionistické hnutí a jeho instituce u nás. Po vzniku ČSR se museli sionisté vypořádat s tím, že přibyli noví členové a organizace ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde žilo dvakrát více Židů než v českých zemích a kde proces asimilace de facto začal. Právě Židé z východní části republiky přispěli rozhodující měrou k tomu, že se v roce 1921 51% československých Židů přihlásilo k židovské národnosti. Na Slovensku se přihlásila 54, 28% Židů k židovské národnosti, na Podkarpatské Rusi tak učinilo 86,31 % židovských voličů. Politické středisko sionismu v českých zemích přesunulo z Prahy do Brna a do Moravské Ostravy, kam byl v roce 1921 přeložen výbor čs. Sionistické organizace. Téhož roku byl do jejího čela zvolen advokát Josef Rufeisen (1882 Vítkovice- 1949 Tel Aviv). Organizace brzy převzala úlohu reprezentanta národních zájmů v ČSR: do čela hnutí se na místo filosofů a učenců dostali politici všedního dne. V Mukačevu sionisté založili několik hebrejských středních škol a dvě gymnázia.

Roku 1921 vzniklo ústřední hnutí průkopnických mládežnických hnutí v ČSR Hechaluc. Jeho úkolem bylo poskytovat rady ohledně výběru zaměstnaní a získávat prostředky pro alíju. Organizací zemědělského výcviku pro alíja- v táborech zaměřených na praktika v zemědělství a na výuku ivrit se zabýval také sportovní klub Makabi Hacair založených v polovině dvacátých let jako odnož sportovního klubu Makabi. První židovský sportovní spolek na území Čech a Moravy nesl název Makabi a vznikl v Moravské Ostravě. Centrem hnutí byla Morava. Spolky Makabi ve 30. letech existovaly v 37 zemích a měly asi 200 000 členů, československá odnož měla před druhou světovou válkou 72 místních organizací a více než 15 000 členů.

Makabi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku měly kontakty se světovým hnutím Makabi. Kladly větší důraz na sionistickou výchovu svých členů než jiné sportovní organizace. Spolek vznikl v Praze roku 1914, měl sekce lehké atletiky, hokeje, tenisu, fotbalu a plavání- ta vytvořila Židovský plavecký klub Hagibor. Balfourova deklarace ze dne 2.11. 1917 vytvoření židovské národní domoviny v Palestině/Eretz Jisrael. Někteří Židé z Evropy využili situace a vykonali alíju do Palestiny. V listopadu 1922 založili českoslovenští Židé zemědělskou kolektivní osadu Chefciba. Někteří z nich nevydrželi těžké podmínky a vrátili se zpět.

Sionisté u nás měli však odpůrce i na židovské straně, byli jimi Židé asimilanti a Židé komunisté. Platformou disputace mezi sionisty a asimilanty byly hlavně týdeníky: sionistické Židovské zprávy a tiskový orgán č.ž. hnutí Rozvoj. Židovské zprávy vznikaly na popud Ludwiga Singera, vycházely od roku 1918 až do ledna 1939. Rozvoj vycházel mezi léty 1904-1916 a znovu od r. 1918 až do března 1939. Z česky psaných sionistických kalendářů je známa Židovská ročenka vycházející v období 1920-1939, editory byli Emil Waldstein, František Gottlieb, Zdeněk Landes. Židovský kalendář tvořil protiváhu k asimilačnímu kalendáři Česko-židovskému, vycházejícímu v letech 1871-1939.První dva ročníky redigoval August Stein, dalších 22 let publicista a kulturní organizátor Karel Fischer, který patřil k nejdůležitějším postavám česko-židovského hnutí.Po něm se ve vedení redakce vystřídalo mnoho osobností např.Egon Hostovský.

Sionistických novin a časopisů v němčině vycházelo více než v češtině- prvním byl Jung Juda, který založil roku 1900 Filip Lebenhart, o rok později začal vycházet týdeník moravsko-slezských sionistů Die Jüdische Volksstimme a jeho ročenka Hickl´s Illustrierter Jüdischer Volkskalender přinášející stati a dokumenty k židovským dějinám českých zemích. K nejčtenějším židovským novinám patřil týdeník Selbstwehr (Sebeobrana), který založili členové spolků Bar Kochba a Barisia.Časopis vycházel v letech 1907-1938, pravidelně do něj přispívali Max Brod, Martin Buber, Robert Weltsch, Felix Weltsch.

Od roku 1925 měl časopis přílohu Blätter für die jüdischer Frau, která byla vlastně oficiálním orgánem čs. pobočky Women´s International Zionist Organization (WIZO), světové sionistické organizace žen. Přílohu redigovala Hannah Steinerová. V letech 1932-1939 redigoval Karl (Charles) Baum týdeník sionistických socialistů Der Neue Weg, v letech 1934-1939 vycházel pod vedením Oskara Rabinowitze časopis sionistických revizionistů Medina Iwrit. Od roku 1934 vycházel v Praze Věstník židovské náboženské obce- který redigoval Gustav Fleischman. Po první světové válce vycházela další židovská periodika- měsíčník pro děti Jaldut, který vydávala židovská škola v Praze, měsíčník Kapper, který vydával stejnojmenný akademický spolek či měsíčník B´nai B´rith Monatsblätter der Grossloge für den Čechoslovakischen Staat, který vydávala v letech 1921-1938 zdejší velká lóže Bnej Britt Za první republiky působilo 16 lóží s téměř 1900 členů, k jejich nejdůležitějším počinům patřila pomoc nezaměstnaným za světové krize, chudým na Podkarpatské Rusi, uprchlíkům z Německa a Rakouska a v neposlední řadě vznik Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice a vydavatelská činnost s ní spojená. Společnost byla založena roku 1928 o rok dříve vydala lóže (k 25. výročí svého vzniku) studii Die Juden in Prag, Bilder aus ihhrer tausendjährigen Geschichte. Sborník redigoval a autorsky se na něm podílel Samuel Steinherz.

Po Hitlerově nástupu k moci a upevnění nacismu v Německu mnozí němečtí Židé emigrovali do Československa. Roku 1933 se v Praze konal 18. světový sionistický kongres, jednající o pomoci židovskému obyvatelstvu ohroženému nacismem. Zájem o vystěhování do britského mandátu Palestina stoupl, přednost však dostávali uprchlíci z Rakouska a Německa. Podle zprávy Jakoba Edelsteina, který působil v ústředí Hechaluc se v letech 1933-1938 vystěhovalo z ČSR do Palestiny 3 762 osob. Židovské emigranty podporovaly americký Jewish Point Distrubution Comitee a další organizace.

Na mnohé zájemce se nedostalo a právě pro tu se Hechaluc snažilo zorganizovat ne vždy úspěšně „ilegální“ přistěhovalectví. Po anšlusu Rakouska začali prchat další Židé. K rakouským Židům se přidávali i Židé z Rumunska. A právě v této době začala být situace nebezpečná i pro československé Židy, kteří se báli velikého přílivu dalších Židů z obavy před růstem antisemitských nálad. V říjnu 1938 připravila anglická vláda tzv. „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví do Palestiny na 75 000 osob v průběhu pěti let. Stalo se tak ve chvíli, kdy desetitisíce židovských uprchlíků potřebovalo Palestinu více než kdy jindy. V lednu 1939 Hitler se vyjádřil zcela otevřeně, že Židé válku nepřežijí. Z Německa se v letech 1933-1938 vystěhovalo 129 000 Židů, po Křišťálové noci odešlo 157 000 Židů.

Křišťálová noc postihla i Sudety. Židé v Sudetech byly vystaveni násilnostem už v průběhu roku 1939, od září 1938 docházelo k masovým útokům v Krumlově, Opavě, Frývaldově, Chebu, Sokolově.V Sudetech byly vypáleny či jinak poničeny synagogy Opavě, Krnově, Liberci, Mostě. Vláda pomnichovské republiky se snažila zastavit příliv Židů ze Sudet, vydala pokyn, aby přes hranici nebyli propouštěni Židé, kteří nemají na nynějším území republiky domovské právo. Židy, kteří němečtí sousedé zbavili majetku, vraceli čeští četníci zpět.

Během pogromu i po něm se odehrály otřesné scény, velká část židovských uprchlíku se ocitla v bezvýchodné situaci. Příslušné úřady to však neobměkčilo, britská mandátní správa udělila pouze 2 500 vystěhovaleckých povolení do Palestiny, jejich přidělování probíhalo tak pomalu, že jich do 15.3. 1939 bylo rozděleno jen asi 1 000. Problém s uprchlíky ze Sudet zkomplikoval už tak ambivalentní vztah k Židům u značné části české veřejnosti. V poraženeckým ovzduší pomnichovské republiky narůstal antisemitismus, na Židy především německy mluvící a na emigranty začali ihned útočit čeští fašisté a nacionalisté, někteří katoličtí spisovatelé a publicisté, dokonce i liberálové žádali, aby jejich práva byla omezena.

Fašistické strany populisticky využívaly nespokojenosti různých skupin české společnosti, které s obavami a odporem pohlížely na masu uprchlíků. Židé byli fašistickými skupinami obviňováni z „němčení“. A v právě v této době (roku 1937), době největšího ohrožení republiky a vzrůstajícího antisemitismu demokraticky smýšlející jedinci založili Československou ligu proti antisemitismu. V čele Ligy stál Bohumil Vančura, biskup jednoty bratrské, pražský kazatel, který byl později za své předsednictví v Lize proti antisemitismu vyslýchán gestapem. Využil pozvání biskupa Shava a odjel do Anglie, kde se stal zaměstnancem exilové vlády.

Liga se snažila bojovat proti rasistickým stereotypům fašistických stran („kdo je proti křivým nosům, ať volí číslo 8“ ) a snažila se bojovat proti náboženskému antisemitismu a antijudaismu některých skupin ultrakonzervativního katolického kléru (obviňování Židů za smrt Ježíše), proti „zelenému antisemitismu“ agrárníků. Asi 8 000 československých Židů se podařilo dostat do britského mandátu Palestina (biblické země Eretz Jisrael) „nelegálně“. Britové se snažili zabraňovat židovskou imigraci do mandátního území Palestiny jakýmkoliv způsobem Tragický osud Lodi Struma, která v únoru roku 1942 najela na minu, poté co ji Angličané nepustili do země a poslali zpět na moře. Do Svaté země nedojeli ani pasažéři říčního parníku Pancho s 350 uprchlíky, který ztroskotal v Egejském moři, imigranti skončili v internačních táborech. Jen o málo lépe dopadlo osazenstvo jednoho z lodních transportů, který na podzim 1939 uvízl v zamrzlém Dunaji. Uprchlíci zůstali uvězněni s vlečnou lodí několik měsíců. Umírali zimou, nedostatkem potravin a léků.

Vysvobozeni byly až zásahem mezinárodních organizací. V této skupině odjížděl do emigrace také básník Jiří Mordchaj Langer, který později na následky strastiplné cesty zemřel v Tel-Avivu. loď Patria s 257 uprchlíky se potopila v listopadu 1940 při výbuchu u břehů Svaté země.Židovské sportovní kluby byly rozpuštěny v letech 1939 a 1940. Období mezi 1. říjnem 1938 a 8.květnem 1945 je nejhorším v celé téměř tisícileté historii soužití tří národů v českých zemích. Od června 1939, v Sudetech již od října 1938 oddělovala Židy od Čechů a Němců zeď rasových zákonů. Židé byli postupně zbavováni bytů, majetku, nesměli navštěvovat školy, chodit do kulturních zařízení, do restaurací, lesů, vlastnit rádio, kouřit, chovat domácí zvířata. Od září 1941 museli Židé nosit zvláštní viditelné znamení-Davidovu hvězdu, v občanských průkazech byli označeni písmenem „J“. O několik měsíců později začala hlavní vlna deportací do koncentračních táborů.

Sympatie k Lize cítil Přemysl Pitter, který se narodil do křesťanské rodiny. Na konci 30. let vystupoval Přemysl Pitter, proti antisemitismu a v časopise Sbratření publikoval články na obranu Židů a nadále pomáhal Židům. Liga se snažila bránit židovské obyvatele v tisku proti pronacistickým kolaborantským aktivistickým novinářům (Vladimír Krychtálek, Rudolf Novák, Jaroslav Křemen, Václav Crha, Jiří Stříbrný atd.), jenž psali do novin nenávistnou antisemitskou propagandu příliš se nelišící od nacistického periodika Der Stürmer Julia Streichera. V roce 1940 byl předvolán k výslechu na gestapo, ale přestože přiznal pomoc židovským rodinám, nebyl zatčen.

Ani potom nepřestal ilegálně pomáhat židovským dětem. Na podzim roku 1944 vznikl Výbor křesťanské pomoci židovským dětem, který se měl postarat o děti, které se vrátí po válce z koncentračních táborů. Myšlenka došla naplnění v květnu 1945, kdy se Přemysl Pitter stal členem sociální komise České národní rady. Řada jeho spolupracovníků byla deportována do koncentračních táborů, odkud se mnozí z nich nevrátili (např. Jaroslav Šimsa. Nacistický režim během války signatáře ligy stále více pronásledoval. Čím více se blížila válka ke konci, tím více byli nacisté žádostivější k dosažení svého cíle- „Judenrein“ Evropy (včetně českých zemí). Sám SS-Oberstumbannfuehrer Karl Adolf Eichmann mnohokráte navštívil Terezín, snažil se znásobit počty deportací. Liga čelila ze strany gestapa a dalších nacistických orgánů pronásledování. Pomoc židovským obětem byla čím dám tím složitější.

Kromě aktivit ligy snažící se antisemitismus aktivně potlačovat začaly stále aktivněji vyvíjet činnost sionistické skupiny snažící se pomoci Židům jiným způsobem. Znojemští průmyslníci židovského původu bratři Lichtensternovi (Richard a Oskar), kteří byli členy Ústředního svazu sionistického, založili Komitet pro pomoc německým uprchlíkům, v jehož čele stál F. X. Šalda. Bratři Lichtensternovi finančně podporovali prostřednictvím Ústředního svazu sionistického židovské vystěhovalectví z Německa a Československa do britského mandátu Palestina. Režim druhé republiky rozpracoval svou verzi „konečného řešení židovské otázky“. Na rozdíl od nacistických Norimberských rasových zákonů (Židem je ten, kdo má jednoho židovského prarodiče) byl „za Žida prohlášen“ člověk, který se narodil ze dvou židovských rodičů. Režim druhé republiky vyřazoval Židy z vysokých úřadů a snažil se omezovat počet židovských studentů na univerzitách- „numerus clausus“.

Druhorepublikoví politici se snažili přimět Židy k emigraci a zmocnit se jejich majetku. Židé, kteří emigrovali, měli většinu svého majetku ponechat v ČSR a měli dostat provize, když se jim podařilo svůj majetek prodat (samozřejmě, že zisk z prodaného majetku měl získat režim druhé republiky). Některým československým Židům se podařilo uniknout postupující perzekuci emigrací do Spojených států, Velké Británie, Francie, Svaté země a do zemí Střední a Jižní Ameriky. Nicméně od roku 1939 bylo pro Židy nemožné emigrovat. Spojené státy americké, latinskoamerické země, Velká Británie stanovily přísné imigrační kvóty. Britové navíc znemožnili židovskou imigraci do Svaté země vydáním Bílé knihy. Statisíce evropských Židů (včetně československých) bylo vydáno na pospas nacistické vyhlazovací mašinerii.

Do roku 1941 se podařilo zachránit jen 25 727 československých Židů, kvůli přistěhovaleckým kvótám, které měly mnohé země (USA, latinsko-americké země, britský mandát Palestina.).Těm Židům, kterým se podařilo emigrovat, působili většinou ve prospěch obnovy ČSR. Po vzniku čs. exilové vlády v Londýně byli stejně jako jiní čs. vojáci v záloze mobilizováni- např. z 8 000 Židů, kteří žili v Palestině, jich kolem 2 000 narukovalo do československých jednotek, které pak v různých uskupeních (pěší prapor, protiletadlový pluk, smíšená brigáda, obrněná brigáda) operovaly v rámci britské armády. Židé z českých zemích sloužili v československém a britském letectvu a v československých jednotkách založených roku v SSSR 1941 (zde zpočátku tvořili až 70% vojáků), zúčastnili se bitvy o Anglii, bojovali ve Francii, u Tobruku, na Dukle, ve slovenském národním povstání (1944), ve francouzském a jugoslávském odboji.

Někteří jiní Židé v českých zemích, kteří nemohli nebo nechtěli emigrovat, přešli do ilegality a nebo se ukryli. V tom se neobešli bez pomoci spoluobčanů, na které se rasové zákony nevztahovaly-rozsah této pomoci není znám. V Izraeli začali s úctou titulovat „Spravedlivý mezi národy“ těm lidem, kteří během druhé světové války zachránili život Židům Většina československých Židů však byla nacisty zavražděna ve vyhlazovacích táborech. Většina z přeživších československých Židů se vystěhovala do Izraele, USA, latinsko-amerických zemích. Při první velké poválečné emigrační vlně se vystěhovalo přes 25 000 Židů, kolem 20 000 do Izraele, 7000 odešlo do USA a latinsko-amerických zemí. 

Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.