Museli jsme hledat záchranu v NATO, aby nás náhodou neobsadili třeba toulající se bezdomovci. Členství nám bylo dopřáno, ovšem za určitých podmínek. Ty, jak je u nás obvyklé, zase tak do důsledku, neplníme, ale nejsme sami. Nakonec ještě, my starší pamatujeme, jak se v rámci cesty k míru, pronášely spousty krásných slov o zrušení obou paktů, jak NATa, tak Varšavské smlouvy. Ta, je myšlena nyní cesta k míru, byla ukončena ale jen rozpuštěním Varšavské smlouvy v roce 1991. A skutečně, až na války na Balkáně, ve Středomoří a Malé Asii mír už je takřka na dosah, jen co tam existující státy pochopí, co jim vše přinášíme z Evropy a hlavně ze Severní Ameriky.

Díky své poloze v Evropě, členství v NATO a EU jsme účastni přínosu demokracie a civilizace v shora uvedených oblastech. Navazujeme tak na dávné naše tradice. Jednak sv. Vojtěcha a jednak krále železného a zlatého Přemysla Otakara II, kteří oba se angažovali ve své době svým dílem na přínosu křesťanství do Pobaltí. Nyní, jak je shora uvedeno, je náš přínos veden mnohem dál, a je mnohem rozsáhlejší. Nezbytné je do toho započíst i přijímání běženců z těchto zemí podle kvót stanovených EU, co údajně nechceme zase respektovat.

Proto asi náš parlament, co bylo snad překvapením pro všechny mimo něj, přijal ústavní zákon o zbraních pro civilisty. Ještě větší překvapení, aspoň pro mě, byla prohlášení některých ústavních činitelů, že je tím vyřešena i obranyschopnost ČR. Je ale patrně potřeba, aby se občané tímto způsobem ozbrojení dostavili organizovaně na hranice, a vykonali tam, co bude nezbytné.

Je skutečností, že zase dosti velká část politiků a publicistů se staví proti tomuto novému ústavnímu zákonu, ať už z jakéhokoli důvodu, a v jeho přijetí vidí pouze začátek cesty k dalším potížím. Ty mají spočívat hlavně v tom, že zákon bude v rozporu se směrnicí EU, tím hrozí jeho napadení za účelem zrušení. Rovněž se zpřísňuje pobyt pracujících cizinců u nás. Tedy je možné se domnívat, že my, možná spolu ve visegrádské čtyřce se budeme snažit o zachování tradičních hodnot, aspoň v rámci blízké oblasti a za přijatelných podmínek.

Tedy, co s tím? Evropou procházejí viditelně organizované skupiny běženců, hledající místo, kde by se usadili. Někde jsou údajně vítáni, jinde jsou údajně vyháněni. V každém případě se jejich problémy budou muset řešit nějakým způsobem. Evropa zatím jen prokázala svou nemohoucnost a neschopnost, jak uchránit své občany, tak i ty z běženců, kteří by měli mít nárok na asyl.

Nás se to zatím přímo netýká, ale je jen otázkou času, kdy bude. Pak ČR bude mít na řešení této věci cca 40.000 policistů, asi 20.000 vojáků, cca 5.000 členů aktivních záloh, řadu humanitárních organizací, které podle zpráv mají údajně problémy samy se sebou, shora uvedený zákon podle kterého přijdou na pomoc nositelé zbrojních průkazů, a možná i členové myslivecké jednoty.

Nějak se nám projevuje, že první podmínka při výběru ministra obrany, aby byl pokud možno nevoják, nejlépe nositel modré knížky nebo žena, nám začíná přinášet ovoce. Je sice pravda, že po atentátu na Heydricha se sedm parašutistů dokázalo bránit více než stonásobné přesile v počtu vojáků a těžko odhadnutelné přesile v účinnosti zbraní několik hodin v úkrytu, co měli v pravoslavném kostele v Resslově ulici. Je také pravda, že Jan Žižka s oddílem mužů a žen, kterých nebylo dohromady, ani 90 se úspěšně ubránil na Vítkově a odrazil útok několika tisíc křižáků. A dala by se uvést ještě řada takových případů. Ovšem, vždy se jednalo o případ zcela mimořádný provedený buď perfektně vycvičenými lidmi, lidmi absolutně oddanými své věci, ochotnými za ni položit život, také vedenými vynikajícím velitelem. Ty nemůže nahradit náhodně sebraná a nevycvičená parta lidí, kteří si občas vystřelí.