Na nic jsem samozřejmě nepřišel, až na konci uvedené zprávy jsem se dočetl, že hodnocení se provádí zjišťováním pomocí dotazníku, který RSF předkládá novinářům, vědcům, právníkům a ochráncům lidských práv ve světě. Už tam ale nebylo, kdo tyto hodnotící osoby vybírá a na základě čeho. Rovněž nikde není uvedeno, co se děje, pokud si média vedou, jako třeba Streicher ve Sturmeru za války v Německu, nebo jeho nejvyšší odborný nadřízený Goebbels, kdy samozřejmě za situace, která tam byla, neslyšeli by tazatelé nic jiného než, že svoboda je úplně naplněna. U nás má zajistit kvalitu médií mezi jinými také Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Kdo se na ni aspoň jednou obrátil, ví s jakým úspěchem. Místo ochrany svobody slova je chráněna arogance řady redaktorů a jim poskytována možnost vyjadřovat se k čemukoliv bez možnosti protistrany se ke všemu vyjádřit ve stejném médiu a ve stejné době. Jedná se zejména o ČT, kde i přes řadu pořadů k věcem veřejným, vidí každý, jak se vede diskuze a jak komentování proběhlých skutečností. Může být pak tedy míra svobody médií, mírou svobody slova pro občana? Mám obavy, že nikoli, a jedná se o něco zcela jiného.

Není to tak dlouho, co jsem přečetl článek, nevím, zda paní nebo slečny, Johany Hovorkové, „Nestoudnost směšných levičáků“. Vytýkala v něm panu Pavlu Šplíchalovi obsah, způsob napsání a pejorativní výrazy v článku „Návrat směšných katolíků“ adresovaném kardinálu Dukovi. Nejvíce ji rozzlobilo srovnávání církve a komunistické strany, o které uvádí bez dalšího, že „komunisté zavraždili, mučili či internovali mnoho duchovních“. Nepopírám, že v padesátých letech k tomu skutečně docházelo, a nemůže to odčinit ani omluva, ani rehabilitace, kterou KSČ již koncem padesátých let v menším rozsahu provedla. Ale možná by bylo vhodné, kdyby paní, či slečna Johana Hovorková měřila stejným metrem i římskokatolické církvi, a požadovala po ni totéž. Nejedná se mi nyní jen o Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, upálených v Kostnici, nebo šest křížových výprav poslaných na naše předky. Dodnes nedořešené mimo omluvy za smrt Mistra Jana Husa od papeže Jana Pavla II.   

Ale co tak srovnávat dva nejhorší zástupce justice, právníky JUDr. Urválka, který má na svědomí možná desítky obětí a Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, který se přičinil daleko více a dosáhnul počtu asi tří set obětí. V obou případech je třeba uvést, že ani jeden si nemohl dělat, co chtěl, ale musel mít souhlas k svému počínání, a to oba dva souhlas nadřízených a vládnoucích složek.  Urválek generální prokuratury a soudu a na přípravě se podílelo i ministerstvo vnitra. Boblig z Edelstadtu pak majitele panství, kde procesy probíhaly, pražského apelačního soudu a u duchovních osob také olomouckého arcibiskupa. Je nezbytné u obou potvrdit, že nezbytné souhlasy obdrželi, a dokonale jich využili. Lze jistě namítat, že Boblig soudil na konci sedmnáctého století, Urválek ve dvacátém. Ale není to jednak jedno, kdy byl někdo nevinný popraven, za druhé pak dodnes nedošlo k rehabilitaci obětí Bobliga, až uplynulo více než tři sta let od jejich poprav a jeden z představitelů církve to zdůvodňoval jejich přiznáním se k čarodějnictví u děkana Lautnera. Asi v tomto případě se bude málo lidí ochotno hlásit ke kořenům evropské kultury a humanity, jejíž kořeny položilo judaistické a křesťanské učení.

Proto by bylo vhodné asi začít hodnotit nejen svobodu, ale i další práva člověka včetně sociálních, pečlivěji a nejen podle nějaké šablony nebo schématu, které se nám, respektive establishmentu v určité době více hodí.