Výsledek, zcela neočekávané rozdělení hlasů, nachytalo politickou scénu úplně nepřipravenou. Obvyklé koalice nebylo možné uzavřít, nebo o to nebyl zájem většiny stran, které sice nezískaly většinu hlasů, ale aspoň se tak tvářily. Nakonec se nikomu nechtělo vládnout, ve skutečnosti se nechtělo nikomu nést svoji kůži na trh. Naopak každý chtěl pouze kritizovat, nazývaje se konstruktivní opozicí, aby nemusel odpovídat na dotaz, proč vlastně do těch voleb šel. V druhé řadě pak se pravice rozhodla pro netradiční způsob politického klání po volbách, a sjednotila se rychle v tak zvaný demokratický blok, aby usurpováním tohoto názvu mohla ostatní nazývat jenom nedemokratickými stranami, a nalézat si zdůvodnění, proč nic nedělat, a díky médiím, pouze vřískat na ostatní a vyzývat lid vzhůru na barikády.

Pravici pak nahrávají do karet tři skutečnosti, které se nyní, když se jí nepodařilo minule sbubnovat více lidí na náměstí, připravuje využít k manifestaci a případně i petici lidí ve větších městech. Tato shromáždění jsou z důvodu, nebezpečí návratu komunistů k moci prostřednictvím poslance Ondráčka, zvoleného do čela komise pro kontrolu GIBS. Nikdo se nezajímá o to, že byl policistou do října 2011, a musel tedy projít prověrkami komise OF po převratu, ani že má prověrku Národního bezpečnostního úřadu na stupeň přísně tajné. Ani se nedopustil žádného jednání v rozporu se zákonem. Ani že stačilo najít lepšího odborníka, a celá věc by byla vyřešena opravdu demokratickým způsobem, volbou toho lepšího. Potom je tu skutečnost, že vládě nebyla dosud vyslovena důvěra a premiér je zatím trestně stíhán.

Vše potvrdily v neděli publicistické pořady, a to na Primě Partie, kde byl předseda KSČM a místopředseda PS Filip a předseda KDU-ČSL Bělobrádek, a pak na ČT1 OVM, kde byl místopředseda KSČM Dolejš, místopředsedkyně ODS Udženija a předseda STAN Gazdík.

Nedozvěděli jsme se nic jiného, než co demokratický blok nechce, co zdůvodnil tím, že oni jsou demokrati a tak nechtějí nedemokraty, za které považují všechny, co říkají něco jiného než oni. Příliš vypovídající to není, přesvědčující už vůbec ne, pokud nemáme víru v tyto strany jako v nějaká božstva. Pokud se vezme v potaz i vyjádření těchto stran o zúžení počtu občanů s právem volit, buď ze závislostí na vzdělání, nebo na majetku, či na místu pobytu a dalších podobných omezeních, je poznat, že mají obavy ze svého vystrnadění ze stran s aspoň nějakým voličským potenciálem, a tím i ztráty všech možných pašalíků. Proto se snaží řešit otázku, kterou je potřeba, jak podle práva, tak i rozumu, řešit dohodou zúčastněných stran, řešit vyvoláním nepokojů na ulici a hlasitostí projevu.                                                                                                                                                                                                                                                                               

Vždy se říkalo, kdo se bojí, nesmí do lesa. Bylo by tedy asi lepší, aby tyto strany odešly ze scény a přestaly organizovat různé protestní akce, a získávaly si spíše voliče svým programem a prací svých poslanců a zastupitelů.