Seznam zjistil, že o této cestě, jak usměrnit prezidenta, s Kalvodou senátoři neformálně diskutovali, když se rodila myšlenka na podání ústavní žaloby. Maně se mi vybavil epigram K. H. Borovského, „Ten vojenský soud soudí, až se práší, on má paragrafy v jedné patrontaši“ a i zmínky o možnosti odsoudit nepohodlné lidi uváděné v literatuře ať J. Haškem, K. Čapkem a mnoha dalšími, a to nejen v literatuře naší. Zároveň i vzpomínka na zvláštní soudy, jako byly inkviziční, lidové, již citované vojenské atd, ale také na zásady římského práva, podle kterého by taková myšlenka neměla nikoho s právním vzděláním ani napadnout.

Nezbytnou podmínkou postavení někoho před soud je úmyslné porušení zákona, ve zvláštních vyjmenovaných případech nemusí být porušení úmyslné, ale stačí nedbalostní. Rozhodně nestačí důvod, že byl zvolen nepohodlný člověk, který nevyhovuje určité skupině lidí, jež nedokázala při volbách přesvědčit pro svého kandidáta větší počet hlasů. Aspoň to platí v státě, který se prohlašuje za demokratický, není trestu bez zákona. Pokud by tomu tak bylo, nechť tato skupina opravců sdělí jediný důvod, proč by měly být pak volby, když jejich výsledky bude možné takto jednoduchým způsobem zrušit, tedy způsobem, „však my si na každého něco najdeme“. To mi pak připomíná hrůzný žert Gisevia v jeho knize „Až k hořkému konci“, kde píše, po nástupu Hitlera se v Německu narůstal počet sebevražd, kdy zvlášť rafinovaní sebevrazi, aby pošpinili SA a SS nejen, že se zastřelili, ale ještě se pak zahrabali do země.

Měli bychom si dávat pozor na až příliš snadná řešení, pokud nám něco nevyhovuje.