Opravdu potřebujeme nové konzervativní myšlenky nebo stačí návrat k těm starým? Většinu svého života jsem strávil v komunismu, který byl založen na zcela jiných myšlenkách, než jaké zastává britská Konzervativní strana. Tehdy by mne ani nenapadlo, že bych mohl být někdy požádán, abych vystoupil na konferenci, která se zabývá renovací (jak jinak přeložit anglické renewal?) konzervativních myšlenek.

Je to pro mne velkou výzvou a motivací. Před více než dvaceti lety, brzy po pádu komunismu, jsem spoluzaložil politickou stranu, která se hlásila k velmi podobným myšlenkám, na jakých stojí britská Konzervativní strana. Musím dodat, že jsem byl velmi smutný z toho, že byl její název – tato zcela unikátní a velmi cenná „obchodní značka“ – v naší zemi obsazen (a bohužel následně nevyužit) skupinou politicky poněkud problematických a s námi nekooperujících lidí. V té době jsme byli fascinováni rychlým vítězstvím svobody a demokracie v naší části světa, ale od té doby pozoruji v Evropě proces opačný – jejich oslabování a potlačování. Proto mne stav a osud konzervativních názorů a myšlenek tolik trápí.

Letos na jaře jsem se v Londýně zúčastnil pohřbu Margaret Thatcherové a domů jsem se vracel s nedobrými pocity. Nikoli z chování občanů Velké Británie, které bylo jiné, než nám líčila média, ale z toho, když jsem si na tomto pohřbu povšiml naprosté nepřítomnosti kohokoli významného ze západní Evropy. To naznačuje, že na evropském kontinentu skutečné konzervativní myšlenky a politické postoje už téměř neexistují. Jestli ano, pak jsou skryty v „moderních katakombách“, jak nazývám ne příliš známé a ne snadno dostupné internetové servery.

Otázkou pro mne je, zda tyto myšlenky ještě dnes existují v zemi, kde byly zrozeny, zda jsou zde brány dostatečně vážně, a zda jsou obhajovány a propagovány se silou, odvahou a rozhodností, jakou si zaslouží. Musím se tázat, zda už předem příliš neustupují v konfrontaci s jim mimořádně nepřátelskou atmosférou současné, více méně socialistické, postdemokratické, postmoderní, politicky korektní, ale bohužel i agresivně nepokorné a mnohými anarchistickými prvky se vyznačující doby. To jsou otázky vážné. Neměly by být podceňovány nebo dokonce odmítány. Doufám, že právě na ně dostanu dnes zde, na konferenci, pozitivní a inspirativní odpovědi.

Stačí se vrátit ke konzervativním myšlenkám

Vaše konference již má určitou tradici, ale její název je pro mne přesto poněkud překvapivý. Opravdu potřebujeme obnovu, tedy změnu konzervativních myšlenek? Opravdu se nacházíme v situaci, kdy jsou staré, dobře srozumitelné, v minulosti respektované a přijímané konzervativní myšlenky považovány za zastaralé, nevhodné, vyvrácené a v současném světě v podstatě neaplikovatelné a kdy proto musíme přijít s myšlenkami novými? Nebo se spíše nacházíme v době, kdy jsou konzervativní myšlenky pozapomenuty, kdy jsou námi samotnými nedostatečně obhajovány a propagovány a kdy se díky tomu nacházíme ve světě, který je ovládán myšlenkami nekonzervativními nebo dokonce anti-konzervativními? Musíme obnovit, modernizovat, přeformulovat své myšlenky nebo stačí, abychom se k nim „pouze“ vrátili?

Moje odpověď na tyto otázky se pravděpodobně dá očekávat: stačí se k nim vrátit. Jsem přesvědčen, že disponujeme dostatečně velkou zásobou konzervativních myšlenek, hodnot, tradic i vzorců chování. Nepotřebujeme vymýšlet nic nového. Skutečnou, tolik potřebnou renezanci zajistí náš pokorný návrat k těmto myšlenkám. Potřebuje to tato země, potřebuje to Evropa, potřebuje to celý Západ.

Potlačení role národních států vedlo k dominantnímu přijímání nekonzervativních ideologií

Dobře víme a nikdo to asi nebude popírat, že k současnému stavu nedošlo ani nečekaně, ani náhodou. Jeho kořeny jsou v narůstajícím přijímání nekonzervativních myšlenek a ideologií, ke kterému došlo v průběhu celého 20. století. Takové myšlenky existovaly vždycky, ale jejich současná mimořádná síla byla umožněna rozsáhlým oslabením a narušením demokracie, která byla způsobena potlačením dominantní role národního státu v uspořádání lidské společnosti, rostoucí rolí mezinárodních či globálních organizací a institucí, a zejména jejich extrémní variantou – evropským integračním modelem, tak jak se vyvinul v posledním půlstoletí.

K mé velké lítosti narůstající dominance těchto velmi neskromných, vysoce nekonzervativních, evidentně nedemokratických, politicky sice korektních, ale velmi manipulujících ideologií nemůže být ani popřena, ani přehlédnuta. Jak jsem již řekl, nejsou nikterak nové. Někteří z nás jsme jejich postupný vzestup a rostoucí vliv vnímali již v komunistické éře, ale tato témata jsme u nás doma otevřeně diskutovat nemohli (a také nás v tu chvíli tolik nezajímala). V zahraničí jsme naše názory prezentovat nemohli. Nebyli bychom za tyto názory chváleni ani našimi, převážně levicovými disidenty, kteří byli na Západě tak obdivováni.

Velmi pozorně jsme však sledovali střety (ale i smutný a nepěkný politický konec) Vaší velké premiérky Margaret Thatcherové. Pozorně jsme studovali ekonomické diskuse mezi monetaristy a keynesiánci (a považovali jsme je za ideologicky a koncepčně velmi podobné našim domácím debatám mezi obhájci tržních a centrálně-plánovacích postojů). V 70. letech jsme nebyli schopni objevit jakési – nám nepochopitelné – kouzlo názorů stoupenců tzv. helsinského procesu (a viděli jsme v nich spíše pomoc našim komunistickým vládcům, než nám). Netleskali jsme destrukci tradičních konzervativních vzorců chování v 60. letech (nemluvě o absurditě barikád v Paříži v roce 1968, ani o teroristických aktivitách skupin jakými byly RAF v Německu a Brigate Rosse v Itálii v následujících letech).