Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se jedná o několik tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě koncem devatenáctého století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit. Jakou?

„Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“